Den 1. - Z terminálu na terminál

Je 0:30 3.2.2023 a my s jedním okem zalepeným a druhým zavřeným nasedáme do auta. Míříme na letiště do Mnichova, odkud pokračujeme s Qatar Air do Dauhá, následně pak do Ho Či Minovo města až konečně přistaneme v Kambodžském Siem Reapu. Až do Plzně to šlo, ale pak se přihnala doslova Aljašská burga a chvílemi se zdálo, že po dálnici díky větru spíše couváme, než pokračujeme vpřed. Přesto divokému počasí navzdory přijíždíme na parkoviště, kde necháme auto a jdeme k shuttle busu, aby nás odvezl na letiště. Pan řidič je však v náramně dobré náladě, zavře nám dveře těsně před nosem a mizí do tmy. Máme tak pro sebe na dalších 45 minut klidné místo na parkovišti hned vedle německé dálnice. Druhý pokus o nasednutí už nám naštěstí vyšel a řidič nám ještě lehce zvedl náladu, když stejný kousek provedl dalšímu nebožákovi, který přijel zaparkovat před dovolenou. No někomu prostě stačí ke štěstí málo...

V Mnichově proběhlo vše téměř bez potíží, pokud tedy pomineme fakt, že nám paní na přepážce sebrala pasy a odnesla je někam na dlouhou dobu zkoumat a pak moc nechápala, proč zavazadlo o hmotnosti 4,3Kg dáváme do podpalubí letadla. Pravdou je, že před námi se snažil maník obsluhu přesvědčit, že ten 80ti litrový bágl, který váží 15kg je vážně malé kabinové zavazadlo. Nutno doplnit, že neúspěšně.

Další čekání u gatu, nic zvláštního nepřineslo, takže konečně můžeme vstoupit na palubu Boeingu 787-9 Dreamliner. Proti dosud vyzkoušeným aerolinkám je to skutečně rozdíl. Dostatečné místo na nohy, polštářek, deka a sluchátka na každém sedadle samozřejmostí. Nás však nejvíce zaujal zábavní systém v opěradle sedadla. Display s velikostí určitě minimálně 10 palců a na něm filmy, seriály, hry, informace o letu a kdo ví, co ještě. Po chvíli ťukání do obrazovky zvednu hlavu a celé letadlo dělá úplně to samé, bez věkového rozdílu. Hejno strakapoudů od tabletů vyruší až povinné bezpečnostní instrukce.

Konečně jsme ve vzduchu a vracíme se k usilovnému bušení do obrazovek. Podávané občerstvení bylo dobré a v dostatečném množství a nebylo si na co stěžovat. Po 5ti hodinách letu nás vítá Dauhá. Máme přibližně 4 hodiny, tak zkoušíme najít cestu ven na čerstvý vzduch. Zaměstnanec letiště nás však cestou upozorní, že to nemá smysl, jelikož nejdřív musíme absolvovat imigrační formality a zároveň je povinné mít jakési místní pojištění. Naše nešťastné výrazy ho obměkčí a tak nám ukáže směr někam na druhou stranu letiště, že tam prý je nějaká zahrada a mohlo by to být to, co hledáme. 

Po několikakilometrovém pochodu napříč terminály, kde jsou stále patrné památky nedávno skončeného mistrovství světa ve fotbale, nalézáme onu vysněnou oázu. Je to jakási prapodivné stezka v korunách stromů kombinovaná s indonéskou džunglí, uprostřed odletové haly. Pobyt na čerstvém vzduchu jsme si představovali tedy kapánek jinak, ale co se dá dělat. Usedáme tedy ve stínu skleníkové palmy a aspoň lehce odpočíváme. Ten nejtěžší úsek dnešního putování máme ještě před sebou. 

První překvapení si pro nás připravil samotný terminál, jelikož když se na tabuli objevilo číslo našeho gatu 24, tak jsme moc nevěděli, co se s nebohou čtyřiadvacítkou stalo? Na ceduli prostě nebyla. 

Další let trvá necelých sedm hodin. Letadlo je již starší a méně pohodlné. Na druhou stranu chutnější catering to aspoň trochu vynahradil. Rozlamámaní a unavení lezeme opět chobotem do příletového terminálu pro změnu v Ho Chi Minh City. Tedy jak zní jeho původní název v Saigonu.

Maličko podle očekávání teprve zde začíná správná úřednická šou. Paní na přepážce v Mnichově nám totiž po svém odchodu neodbavila bágly až do cílové destinace v Kambodži, ale jen sem k Ho Či Minovi. A to je celkem problém. Bez víza se totiž pro bágly nedostaneme a transferová přepážka si s tím moc neví rady. V jednu chvíli jsme dokonce neměli letenky, zavazadla a ani potvrzení, že jsme vůbec nějaká měli. Usilovný boj několika zapojených úředníků, který někteří z nás totálně vyčerpal, po 2 hodinách a 20ti minutách končí vítězstvím a dostáváme papírek, že zavazadla budou v cílové destinaci. Ven nemůžeme, terminál terasu nemá, takže usedáme na kávu a polévku v hale a čekáme na nás dnešní poslední přelet. Už se těšíme, že se konečně nadechneme čerstvého vzduchu. A také přichází první nudle. Zeleninové s koriandrem a mungo klíčky. 

Poslední let se společností Cambodia Angkor air byl spíš jen přeskok, protože z plánovaného času 1h 15 minut jsme byli za 45 minut v Siem Reapu. Poprvé se od vstupu do terminálu v Mnichově dostáváme na čerstvý vzduch. Teplota je 33 stupňů a na rozpálené ranveji byla určitě ještě vyšší. Zaplatíme 30 usd za vízum, za dalších 15 usd kupujeme datovou kartu s 81 GB dat. U východu z letiště na nás už čeká bratr majitele ubytování se svým tuktukem. Tedy alespoň tomu tak říká. Podle nás je to normální motorka, na kterou záhadným způsobem, který rozhodně nehodláme zkoumat, přidělali nástavbu podobnou kočáru. Při maximální rychlosti 25km/h nám začal létat prach z cesty do tváře a tak se vyzbrojíme brýlemi. Po pár minutách přijíždíme do ubytování. Majitel zde zatím není, ale máme možnost si to tu prohlédnout. S ubytováním jsme spokojeni. Je to v podstatě dům, no tedy spíše chata na zhruba metrových pilířích, zasazena do zahrady mezi vzrostlé fikusové stromy a kokosové palmy a dotvořené je vše výrobky pana majitele ze starých nepotřebných dřevěných věcí. Dominuje tomu houpačka vyrobená pravděpodobně ze žebřiňáku. Na otočku zajedeme do města koupit repelent a žabky, protože v normálních botách se tu skutečně nedá přežít. Když se vrátíme a probírame program, tak se zmíním majiteli o krokodýlí farmě a on se rovnou zeptá, jestli tam chceme hned. Souhlasíme a skáčeme společně do tuktuku směr krokodýlí. Na farmě se vyhřívá asi 300 plazů. V jedné skupině přitom žije přibližně 80 jedinců v poměru 1 samec na 10 samic. Mají zde i líhně, ve kterých pak odchovávají mláďata. 

Cestou z farmy projíždíme kolem Wat Thomayut, tedy buddhistického kláštera. Zvláštní jsou hlavně obrovské pozlacené hroby, do kterých rodiny z okolí ukládají popel svých předků. Svatyně kláštera je barevně zdobená motivy ze života Buddhy i jeho vstupu do Nirvany. 

Hned vedle kláštera probíhá nějaká buddhistická slavnost. Náš hostitel okamžitě zastavuje a vleče nás dovnitř. Je zde asi 200 lidí kolem kulatých stolů a všichni společně hodují stejné jídlo. Rýžový vývar s kuřecím, vepřovým a skopovým masem. K tomu jsou na misce mungo klíčky, zázvor, koriandr, jarní cibulka a celé je to doplněné něčím, co bych nejblíže popsal jako sušené celestýnské nudle křížené s nakrájeným rohlíkem. Celá společnost podle všeho má upřímnou radost z naší návštěvy. Dáváme si tedy polévku a zkoušíme pár ostřílených frází do začátku konverzace s lidmi kolem stolu, ale široký úsměv doplněný spojenými dlaněmi na znamení úcty jsou vše, co jsme z nich dostali. Angličtina tu prostě moc nefrčí. Jejich kápo nás pozval na večerní mejdan, takže máme program nejspíše jasný. No a to jsme chtěli jít spát. 

Chvíli pak odpočíváme na pokoji a užíváme si klid a atmosféru tropické zahrady. Klid ale netrvá dlouho a majitel už se na nás řítí s širokým úsměvem a sděluje, že je čas večeře. Posadí nás do tuktuku a odváží na svůj druhý pozemek, kde má u rýžového pole podobnou chatu, ve které bydlíme. Ani neumím spočítat, kolik nás tam vlastně bylo. Mezi místními khmery byla jedna mladá němka, která sem přijela učit do školy angličtinu a pak australský pár někde od Brisbane. Na grilu se pekly ryby a bůček, vedle na pánvi jsme si mohli každý udělat smaženou zeleninu, vše doplněné rýží a pivem na zapití. Taková pohodová zahradní sousedská grilovačka. Místní se o nás starají, aby něco nechybělo, ale sami si dají také vše s námi. Po pár pivech a řádně najezeni nám majitel připomíná, že jdeme ještě na ten buddhistický mejdan. Zvedáme tedy kotvy a míříme o 200 vedle, zpatky na stejné místo jako odpoledne. Zábava je tam v plném proudu a to v praxi znamená, že kolem stolů sedí muži a u piva spolu moudře hovoří. Ženy se baví tancem kolem jiného stolu. Pohyb lehce připomíná chůzi Egypťanů. My se přidáváme a do rytmu zdejší hudby a ve stylu "Walk like an Egyption" uděláme také pár koleček. To už nás ale únava skutečně dohání, tak se se všemi rozloučíme a noční Kambodžou doprovázení tlupou zdejších toulavých psů odcházíme spát.