Je právě 4:05 a to je ideální čas, kdy nahodit motory a vyplout na moře za úlovkem. Aspoň podle zdejšího rybáře. Kdyby měl plachtu, tak mu popřejeme na cestu alespoň příznivý vítr. Takhle maximálně zabručíme, ať mu nechcípne motor a je co nejrychleji daleko od břehu. Ale budeme milejší a pěkně ho pozdravíme Petrův zdar. I když tomu asi úplně nerozumějí. Pak se znobu zavrtame pod prostěradlo přikryté moskytiérou a dáme ještě necelé tři hodinky spánku. Před sedmou se ozve vysoké a opatrné houkání pod oknem. Pochopím, že nám místní pokojská, nebo jak se to tu dá nazývat, nese vyprané prádlo. Zda se mi, že je to nějaké těžší, než když jsme to tam včera ráno dávali. Že by nám něco přidali? Ne, tak nepřidali, ale všechno je totálně durch. No nic, snad se nám to podaří odpoledne na hotelu usušit. Balíme vše, jak bylo a upalujeme na snídani. Dvě palačinky to jistí. Mezitím nám zmizely batohy, tak snad jsou na lodi. Po snídani nastupujeme na loď a čekáme na vyplutí. Cestou jsme minuli našeho kamaráda rybáře a úlovek se zadařil. Zda se jeho loď jmenuje Jenny nevíme, ale Forest Gump nebo spíše tedy Bubba by měli radost. Na molo u lodi vyndavá několik beden plných krevet různých velikostí.
Cesta zpátky opět potrvá nějaké dvě hodiny, tak máme čas se každý věnovat svým povinnostem. Selfie ze spánku ještě udělat neumím, ale celkem dobře jsem si na houpající se bárce zchrupnul. Po přistání se nás ujal řidič tuktuku a máme o starost méně, protože můžeme zamířit rovnou do ubytování. Ještě před odjezdem si dáme něco studeného na žízeň. Jedno pivko od cesty bodne. A zrovna vítězné. Mají tu totiž soutěž a když člověk odtrne víčko plechovky, hned ví, co vyhrál. Nejčastější výhrou je pak další pivo. Není zvykem tu kdekoliv dávat spropitné, ale když někomu dáte výherní zátku, tak to nikdo neodmítne a vždy si ji rád vezme. Řidič tuktuku tedy dostane domluvenou cenu a navrch jedno pivo. Přemýšlím, co by taková soutěž způsobila v Čechách. Dám si pivo a vyhraju pivo, tak si dám další pivo a když nebude vítězné, tak musím ještě jedno a to když vyhraje, dám si další... No raději nebudu pokračovat. Ale co jsem stihl vypozorovat, tak i tady to má podobný efekt. Hlavně když se někdo rozhodne, že na konci večera všechny vítězné zátky ještě znovu vymění za plná piva. Večer se pak stává skoro nekonečný.
Ačkoli nám první návštěva Sihanoukville lecos napověděla, jak to tu funguje a co od města můžeme očekávat, vypravujeme se po promenádě, kterou pravděpodobně navrhoval architekt lehce pod vlivem, protože se zvláštně a nepravidelně vlní, opět prozkoumat, co zdejší staveniště ještě nabízí. Třeba nás má ještě čím překvapit. Jako první lezeme do samoobsluhy. Všechno zboží je zde z Číny, takže chceme obratem odejít, ale všimneme si zvláštních akvárií na konci obchodu. Když přijdeme blíž, tak vidíme, že v obrovském množství akvárií je nespočet druhů ryb i jiných mořských živočichů, jako jsou krabi, humři, langusty i různé škeble mušle a kdo ví co ještě a které vám zde rovnou před očima připraví k dalšímu zpracování. A to si u nás někteří lidé stěžují na prodej vánočních kaprů. Vracíme se na ulici a kam až oko dohlédne jsou na budovách čínské znaky. Domluvíme se tedy s tuktukářem, který polehává ve svém vozítku poblíž, ať nás odveze někam na původní trhy starého města. On souhlasí a snaží se nám vnutit celý okruh po Sihanoukville. Koukáme na fotky a jestli tohle jsou nejzajímavější objekty, na které tu lákají turisty, tak tohle město opravdu nemá moc co nabídnout. Nám se stačí podívat na trh. Ale jedna věc se tady tomu musí nechat, co město, to osobitý trh, který nabízí pokaždé úplně jiný zážitek. Sice ne vždy v tom pozitivním smyslu, ale to už tak někdy bývá.
Po několika minutách chůze se dostáváme zpátky na pobřeží. Spíše odhadujeme, jak dlouho tu je otevřená místní samoobsluha, když má v regálech ještě nášivky se znakem Jugoslávie. Některé zboží je možná ještě starší. Doufáme, že alespoň potraviny budou o něco čerstvější. Koupíme si raději jen něco k pití a podél pobřeží se vracíme zpátky do hotelu. Bereme to po pláži a je nám z toho trošku smutno. Že v okolí vyhrává z každé druhé restaurace hudba a pokaždé něco jiného, to si asi člověk umí představit v jakémkoliv letovisku na světě, ale nechat nádhernou pláž s bílým pískem tak zaneřáděnou odpadky je opravdu hrůza a ostuda zejména pro vedení města, protože tohle by měla být jeho chlouba a ne důvod, že sem nikdy evropané nezačnou jezdit. Dokud se tohle tady nezmění, mohou očekávat turisty možná z východu. A třeba jim to i takto vyhovuje. Zapojit by se mohly i přilehlé restaurace. Kdyby každý poslal na svůj krátký úsek před ní své lidi uklidit, místo toho aby se váleli a čekali na kunčofty, tak by se jim také nic nestalo a všem by to pomohlo. My jen během jedné cesty po pláži sebrali 12 nebezpečných woblerů, protože to poslední, co chcete aby se vám na dovolené stalo, je vrazit si rezatý háček na ryby do nohy.
Nás to však neodradí a jdeme se vykoupat. Avšak i voda už nese následky čínské okupace tohoto města, kdy většina odpadu putuje rovnou do moře. Voda zde rozhodně není průzračná a navíc je cítit podobně, jako když někde v parném létě bagrují rybník. Raději jdeme rovnou do sprchy. Naštěstí v horkém a větrném počasí nám všechno prádlo od rána hezky uschlo, tak už se máme i do čeho převléknout. Během západu slunce se vše změní a i tohle město získá svůj romantický závoj. Z útesu nad mořem pozorujeme představení západu slunce, než definitivně zmizí za obzorem. Pak už zkoušíme najít nějakou restauraci, kde se najíme a půjdeme spát. Nacházíme restauraci u gekonů, jak jsme to tu přejmenovali, protože tu na nás při jídle kouká asi 10 různých ještěrek. Hovězí s citronovou trávou bylo celkem dobré, nudle spíše slabší výkon. No někdy se holt vše nepovede. Zítra ráno jedeme na letiště a dopoledne odlétáme do Vietnamu, tak si jdeme brzy lehnout.
Během této mé hluboké úvahy přijíždíme na hotel. Proč má řidič na předním skle z každé strany květináč a přímo před sebou telefon s úhlopříčkou snad 7 se nestihneme zeptat, ale že viděl prdlajs, na to se ptát ani nemusíme. To sami vidíme.
Hotel je umístěný na konci dlouhé promenády, kterou už známe. Dáváme si věci na pokoj, jenž je v přízemí nízkého bungalovu, zkusíme palcem u nohy místní bazén a jelikož se nám nezdá dostatečně horký a my nejsme dnes ještě dostatečně přehřátí, jdeme si raději dát něco k snědku. Je akorát poledne, takže právě včas. Já si dávám hovězí lok lak, což je pro Kambodžany téměř národní pokrm. Většina asi ani netuší, že se jedná o jídlo, které sem dotáhli Francouzi a začali ho připravovat ve Vietnamu. Na druhou stranu pokud se tu jí tohle jídlo už téměř 200 let, tak proč by to nemohl být národní pokrm. Takovou dlouhou historii nemá ani náš pravý nefalšovaný vídeňský řízek a také ho mnoho restaurací v Čechách vydává za poklad národní kuchyně.
No a když už jsme u té spíše mezinárodní kuchyně, tak není nad to, dát si v Kambodžské restauraci pizzu hawai. Která se sice tváří italsky, ale pochází z Kanady. Navrch přidáváme jarní závitky, které mají pro změnu původ v Číně. Takže cestovat se dá vlastně pěkně i na talíři.
Ačkoli nám první návštěva Sihanoukville lecos napověděla, jak to tu funguje a co od města můžeme očekávat, vypravujeme se po promenádě, kterou pravděpodobně navrhoval architekt lehce pod vlivem, protože se zvláštně a nepravidelně vlní, opět prozkoumat, co zdejší staveniště ještě nabízí. Třeba nás má ještě čím překvapit. Jako první lezeme do samoobsluhy. Všechno zboží je zde z Číny, takže chceme obratem odejít, ale všimneme si zvláštních akvárií na konci obchodu. Když přijdeme blíž, tak vidíme, že v obrovském množství akvárií je nespočet druhů ryb i jiných mořských živočichů, jako jsou krabi, humři, langusty i různé škeble mušle a kdo ví co ještě a které vám zde rovnou před očima připraví k dalšímu zpracování. A to si u nás někteří lidé stěžují na prodej vánočních kaprů. Vracíme se na ulici a kam až oko dohlédne jsou na budovách čínské znaky. Domluvíme se tedy s tuktukářem, který polehává ve svém vozítku poblíž, ať nás odveze někam na původní trhy starého města. On souhlasí a snaží se nám vnutit celý okruh po Sihanoukville. Koukáme na fotky a jestli tohle jsou nejzajímavější objekty, na které tu lákají turisty, tak tohle město opravdu nemá moc co nabídnout. Nám se stačí podívat na trh. Ale jedna věc se tady tomu musí nechat, co město, to osobitý trh, který nabízí pokaždé úplně jiný zážitek. Sice ne vždy v tom pozitivním smyslu, ale to už tak někdy bývá.Co se týká trhu tady ve městě, tak co do velikosti je určitě největší z těch, co jsme zde dosud navštívili. Co se týká organizace, tak je naopak asi nejchaotičtejší. Navíc některé stánky téměř splývají dohromady. A možná tomu tak i reálně je. Vidíme tak paní, co prodává zeleninu a ve druhé části stánku má kadeřnický salón velikosti 2x2 metry. A to je jeden z větších. Jinde zase nabízí zlaté šperky a vedle na stoličce provádí pedikúru. Každý se holt snaží, jak může. Přesto všudypřítomná špína a zápach nic nezakryje.
A ani nás nekonečné uličky plné nepotřebného zboží dlouho nebaví. Proto tržiště opouštíme některým z asi tisíce vchodů a míříme zpátky k moři. Byla by přece škoda nevyužít hotelu na pláži a ani se zde nevykoupat. Cestou skrz rozestavěné město, které ani jinde ve svých částech nenabízí jiný obrázek, než v podstatě kulisu do nějakého postapokalyptického filmu, potkáváme 2 věci, které nás alespoň trošku pobaví a zaujmou. První je tuktuk, který má na sobě znak a číslo 48 a velmi se tak podobá znaku známé české punkové kapely Rybičky 48. Tímto zdravíme do Kutné Hory, ale jim se asi tento blog do ruky nedostane. Druhá věc byl nápis latinkou na zdi. Takto přímé vyjádření politického názoru tu asi jen tak běžné není. Jen se obáváme, že nápisu rozumí možná jen cizinci a ti se do téhle části města v podstatě nedostanou. Ale také by nás zajímalo, jak by tento nápis vypadal v mandarínštině.
Nás to však neodradí a jdeme se vykoupat. Avšak i voda už nese následky čínské okupace tohoto města, kdy většina odpadu putuje rovnou do moře. Voda zde rozhodně není průzračná a navíc je cítit podobně, jako když někde v parném létě bagrují rybník. Raději jdeme rovnou do sprchy. Naštěstí v horkém a větrném počasí nám všechno prádlo od rána hezky uschlo, tak už se máme i do čeho převléknout. Během západu slunce se vše změní a i tohle město získá svůj romantický závoj. Z útesu nad mořem pozorujeme představení západu slunce, než definitivně zmizí za obzorem. Pak už zkoušíme najít nějakou restauraci, kde se najíme a půjdeme spát. Nacházíme restauraci u gekonů, jak jsme to tu přejmenovali, protože tu na nás při jídle kouká asi 10 různých ještěrek. Hovězí s citronovou trávou bylo celkem dobré, nudle spíše slabší výkon. No někdy se holt vše nepovede. Zítra ráno jedeme na letiště a dopoledne odlétáme do Vietnamu, tak si jdeme brzy lehnout.
Komentáře
Okomentovat