Den 11. - Z monarchie do komunismu, je v tom rozdíl?

Dnes ráno nás nikdo nebudí. To je tu menší zázrak. Akorát moje ruka vypadá, jako kdybych se měnil na ropuchu. Asi jsem ji přes noc nechal mimo moskytiéru a nyní jsem napočítal skoro 60 štípanců od zápěstí po konečky prstů. Tohle jsem vážně ještě neviděl. Snad fenistil zabere. 

Balíme již naposledy zde batohy a jdeme na snídani. V podstatě už zde tradiční palačinka s ovocem, nebo nějakým způsobem upravená vajíčka. Po snídani prohodíme pár slov s majitelem, který je podle všeho zase původem z Německa a který nám zařídí i taxi na letiště. Součástí interiéru jeho restaurace jsou vzrostlé palmy, které prorůstají stropem ven. Doposud jsem se nezmínil o další zvláštnosti, kterou tu pozorujeme a tou je zouvaní. Tady se totiž zouvá snad všude. Před vstupem do chrámu to chápeme, sice si neumíme představit tlapkání bosých nohou třeba ve svatovítské katedrále, ale zde v Asii je to běžný jev. Při vstupu do domu je to také u nás běžné, ale už ne tak při vstupu do hotelového pokoje. Ale dobře, i to se dá celkem nějak pochopit. Ale zouvání do hospody? Tomu říkáme fakt úlet. Představte si, že jdete třeba v Praze k Tigrovi, nebo k Flekům a cestou dovnitř se přerazíte o hromadu bot. V jakém stavu budou vaše boty následně při odchodu, když třeba nějaký jiný návštěvník lehce přebere, si raději ani nepředstavujeme. Ještě, že aspoň do dopravních prostředků se zouvat nemusí. Ono by bylo fakt divné nechat boty na zastávce a odjet. Což neznamená, že jsme neviděli například bosé jezdce na motorce. Holt jiný kraj, jiný mrav. 

Možná někoho zaráží, proč se dnešní den jmenuje tak divně. Naším cílem je odhalit, jestli pro obyčejné lidi je vlastně vůbec důležité, zda mají krále, nebo republiku a to navíc ne úplně v demokratickém režimu. Pravdou je, že Kambodža je obecně hodně zkorumpovaná a král zde nemá téměř žádné pravomoce a přestože ho mají rádi a uctívají ho, je pro ně příliš slabý. Místní nedůvěřují vládě a říkají o jejích členech, že si jen cpou peníze do svých kapes a pro lidi nedělají nic. Samozřejmě nahlas to nikde nikdo neřekne, ale pokud si uvědomíme, že opozice v podstatě neexistuje a pokud se objeví, hrozí jí represe a možná i fyzická likvidace, že vládnoucí premiér je ve funkci od roku 1985 a rekrutoval se z řad Rudých Khmerů, tak to samo o sobě dost vypovídá. Ačkoliv je oficiálně Kambodža monarchie, tak zdejší režim jednoznačně vykazuje znaky totality s dopadem jak na ty nejchudší, kteří se snaží alespoň přežít, tak nezměrné výhody pro privilegovanou smetánku vládnoucí garnitury, která spoluprací s dalšími totalitními režimy v regionu svou moc ještě více upevňuje. Přejeme hodně štěstí všem dobrým lidem, které jsme na naší cestě potkali a snad budou mít v budoucnu šanci žít své životy v zemi, jejíž vláda se snaží o její rozvoj a o blaho jejich obyvatel a ne pouze o upevnění své vlastní moci. Země jako je Kambodža a její usměvaví obyvatelé si to určitě zaslouží. Zejména zdravíme všechny přátele do okresu Puok, se kterými jsme strávili několik nezapomenutelných večerů. S tímto přáním nastupujeme do letadla ATR 72 a přesouváme se do komunistického Vietnamu. 

Cestou v téměř prázdném letadle mezi námi probíhá diskuze, zda jsme vlastně někdy už letěli v žabkách bez podnožek, nebo v kraťasech. No v těch ještě možná ano, ale žabky máme rozhodně poprvé. Jenže buď v letadle extrémně zapnuli klimatizaci, nebo starší átéerko již tak dobře neizoluje, ale bylo to skora na deku. Jenže tu Cambodia Airways úplně nevedou. Takže po hodině a čtvrt vylezáme jak dvě zmrzliny z letadla. Naštěstí 32 stupňů na rozpáleném betonu letiště rychle teplotu vyrovná. V zápětí přichází další ochlazení v podobě klimatizované letištní haly, kde je teplota nižší, než v Újezdském Penny marketu. Maje v paměti náš přestup zde při cestě do Siem reapu, připravujeme se na složitou imigrační kontrolu. Celník však ani nezvedne hlavu, vízum vůbec nebere do ruky, bouchne nám do pasu berana a posílá nás dál. A to je jako všechno? No velký úřad s tím tedy nedělají. Ok, takže standardní postup v přesně stanoveném pořadí, vypracovaný během našich výletů kamkoliv do zahraničí. 

1) Koupit místní SIMku a aktivovat data.

2) Poslat do Čech zprávu, že jsme v pořádku.

3) Vybrat někde lokální měnu.

4) Odmítnout prvního taxikáře.

5) Odmítnout druhého taxikáře.

6) Odmítnout podruhé prvního taxikáře. 

7) Přijmout nabídku druhého taxikáře a vypadnout z letiště. 

Dodržení tohoto pořadí je důležité a držíme se ho.

Cesta do centra Ho Chi Minhova města trvá asi půl hodiny. Cestou živě debatujeme s řidičem taxíku, jehož vietnamský přízvuk totálně zakryje to, že na nás mluví anglicky. Jak později poznáme, tak je to tu celkem běžný jev. Možná kdyby na nás rovnou mluvili jejich řečí, tak si rozumíme lépe. Naštěstí zde většina lidí umí používat překladač od strejdy Gůgla. Jestli je význam skutečně vždy takový, jak autor zamýšlí, to už nezkoumáme. Ono popravdě ani není jak.

Když se dostaneme do hotelu, tak náš pokoj, ještě není připravený. Necháváme tu tedy alespoň bágly a jdeme si ulovit něco k snědku. Na doporučení recepční míříme přímo do jámy lvové zdejšího strýtfůdu a to do tržnice Ben Thanh. Než se sice dostaneme ke stánkům s jídlem, máme nakoupeno několik magnetů, kalhoty, tričko a možná ještě něco dalšího, co jsme v tu chvíli vůbec nepotřebovali, ale tak to tu chodí. Obchodníci jsou neuvěřitelně obratní a prodají vám cokoliv co možná ani nechcete. Stačí opravdu jen chvilka nepozornosti. No snad budou mít kalhoty delší životnost, než ty z Kambodže. Vyčerpáni lïtým bojem s doborodci se dostáváme k řadám stánků s jídlem. Všude nudle a rýže asi na tisíc způsobů. Tady nepomáhají ani barevné obrázky. No nic, zrovna když nešťastně postaváme mezi stánky, objeví se u nás obsluha jednoho z nich a plynulou češtinou po nás zopakuje:"třeba tady...". O pár vteřin později se už u ní ládujeme jak jinak než nudlemi a Pho Bo. 

Cestou zpět na hotel nachází náš vexilolog pravý ráj. Je zde obchůdek věnovaný pouze a jenom vlajkám. Dalo by se říci, že tu mají vlajky z celého světa, ale na dotaz zna mají vlajku Tibetu, majitelka obchůdku jen nešťastně kroutí hlavou. Zkouší nám místo toho vnutit rudý prapor se srpem a kladivem. No je to také názor. Bereme tedy aspoň standartu Vietnamu. Pak si všímáme, že zde mají i vlajku Ukrajiny a kupujeme ještě tedy tu. 

Jestli jsme si stěžovali v Phnompenhu na dopravu, to co zažíváme tady, je ještě násobně horší. Divokost zdejšího provozu se dá jen těžko popsat. Ve většině případů i přecházet na semaforech na zelenou hraničí s hazardem o holý život. Člověk v této městské džungli musí mít oči úplně všude a počítat s nebezpečím kdekoliv se pohybuje. Velmi chybná myšlenka je, že chodník je pro něj oáza bezpečí. Opak je pravdou. Právě zde totiž naprosto nečekaně a ze zálohy útočí divocí motorkáři či mopedáři nejčastěji. Jediná možnost, kde se dá ukrýt před provozem, jsou zdejší parky. Není jich moc, ale jakmile nějaký spatříme, hned využijeme jeho ochrany. Navíc je zde i příjemný stín. Ve zdraví se dopotácíme na hotel a pokoj už je připravený. Bereme zavazadla a jdeme se ubytovat. Pokoj je čistý, příjemný, velké postele, koupelna s vanou. Ale něco je prostě divně. A pak nám to téměř objem najednou dojde. Nejsou tu žádná okna. I v Ammánu jsme měli alespoň něco, co okno mělo připomínat, ale tady vážně není nic. Tak má to určitě své výhody. Například moskytiéra zde nebude potřeba. Navíc, ruku na srdce. Kdo na hotelu sedíte u okna a koukáte ven? 

Jsou přibližně tři odpoledne, tak se vydáváme poznat alespoň kousek této megalopole, kde žije více než deset milionů obyvatel. Začneme historií 20.století, konkrétně v Muzeu Vietnamské války. Zde je před vstupem do hlavní budovy vystavena americká vojenská technika, zároveň se jedná o nejlepší část celého muzea. Vidíme tu několik tanků, vrtulníky, bombardéry, člun a děla. Mezi nejvýznamnější patří rozhodně tank M48 Patton, nebo stíhačka F-5A. Než vstoupíme do hlavní budovy, prohlédneme si i ukázku vězení, ve kterém je originál gilotina, jež používali ještě francouzi a jihovietnamci a naposledy byla použita v roce 1960. Hlavní budova pak nabízí pohled na Vietnamskou válku očima vítězné strany severního Vietnamu. Třípatrová budova vykresluje Američany pouze jako agresory a  válečné zločince. Samostatná část je tu věnovaná například propagandě, kde na straně podporovatelů severního Vietnamu byla i vládnoucí garnitura tehdejšího Československa. Jiný úsek pak ukazuje následky použití napalmu, či chemických zbraní obsahujících dioxiny. Že je válka špatná víme, ale tady to bylo na nás moc jednostranně zaměřené, navíc často i s úmyslně upravenými fakty. Bohužel i taková je stránka komunistického režimu vládnoucího v této zemi. 

Po prohlídce muzea jsme se shodli, že negativní energie již bylo na naší cestě dost a tunely Cu Chi z našeho itineráře vynecháme. Raději zkusíme zůstat déle v deltě Mekongu a maximálně před odjezdem na letiště nakoupíme v Saigonské tržnici. Ostatně už tam máme i kámoše se stánkem plným sošek a keramiky, takže víme, do čeho jdeme.

Přestože se komunistickému režimu tady podařilo většinu věřících obrátit pouze na pravdu jedné strany, pořád je zde i místo pro nějaký ten svatostánek. Vydáváme se tedy po stopách křesťanství. První katolický kostel je celý natřený na růžovou. Zda má barva nějakou souvislost s jeho názvem Kostel Nejsvětějšího Srdce Ježíšova těžko soudit. Nic to nemění na faktu, že barva je to vážně příšerná. Druhou sakrální stavbou v pořadí je Katedrální bazilika Panny Marie Neposkvrněného početí, neboli katedrála Notre-Dame v Saigonu. Tu zde postavili v devatenáctém století francouzští kolonisté. A je stejně jako její originální protějšek ve Francii aktuálně pod lešením. Přicházíme sem se západem slunce a tak na další stavby už nezbývá čas.

Nás už i začínají bolet nohy, proto namíříme naše kroky zpátky k hotelu. Na posilnění kupujeme na ulici džus z cukrové třtiny, což je vlastně zdejší přírodní energetický nápoj a mají ho tu na každém rohu. Kolem paláce Sjednocení, což byl dříve palác Nezávislosti a lehkým odpočinkem v přilehlém parku, přicházíme co by kamenem dohodil k našemu hotelu. Ještě před návratem nás však dostihne hlad a jelikož nudlí, polévek i rýže bylo už na nás oba trochu moc, tak hledáme něco jiného. Pravdou je, že pouze podle nápisů se restaurace pro našince od sebe těžko rozlišují. Nakonec v jedné zapadlé uličce nacházíme stánek s pizzou a přijde nám to jak dobrá volba. Ráno nás čeká náročný úkol nalézt ve zdejším obřím městě malou autobusouvou zastávku, ze které budeme pokračovat směrem na naše další dobrodružství na této cestě a tím bude již avizovaná návštěva delty řeky Mekong v okolí města Can Tho. 

Na vyhodnocení názvu dnešního článku je ještě brzy, přesto pár odlišností je vidět na první pohled. Ve Vietnamu je rozhodně mnohem více uklizeno. Zároveň alespoň podle míst, jenž je prošli, zde není patrná tak výrazně chudoba, jako v Kambodži. To ale může být ovlivněno tím, že se nacházíme v relativně bohatém regionu. Zda je tomu tak všude teprve poznáme. Dále je velký rozdíl v počtu policistů. Tady jsou doslova všude. Kolikrát není ani poznat, zda se jedná o ochranku hotelu či příslušníky místní SNB. Uvidíme dál, jaké další rozdíly odhalíme.