Den 12. - Can Tho a vodácký zážitek mezi krokodýly

Budíček v šest ráno, zabalit vše na cestu, rychlá snídaně ve dvanáctém patře hotelu, tak aspoň víme, že ani odsud výhled za nic nestál a oknem by jen šel hluk z ulice. Bereme bágly a začíná správné rodeo. Nejdřív tu poprvé používáme Grab. Aplikace podobná uberu, jenže celá vietnamsky. Snad jsem zvládl zadat správně adresu, kde by s největší pravděpodobností mohla být zastávka autobusu, ale zkuste to jen přečíst, nebo někomu nadiktovat: 450 Đ. Cao Thắng, Phường 12, Quận 10, Thành phố Hồ Chí Minh. To prostě nejde. No když máme tohle za sebou, volá mi taxi a něco na mne huláká. Zkouším nejdřív do své angličtiny vložit vietnamský přízvuk. Když to nepomáhá, hláskuji mu název hotelu. Ani to zřejmě nepomohlo, protože něco zadrmolil a zavěsil. Představte si něco jako v Čechách oblíbená věta z tržnice tluší paní, jenže v angličtině. Paráda, tak to jsme se daleko nedostali. Pak mi pípne mobil a na něm anglicky otázka, kde jsme? Opíšu název hotelu a čekáme. Za pár minut vidíme daleko v ulici parkovat taxi. Nemáme jinou možnost a jdeme k němu. Naštěstí to byl on. Nasedáme a teď už je to čistě na něm. Nastává opět boj taxika proti přesile mopedů, během nejsilnější ranní špičky. Tady bych teď nevystrčil ani ruku z okénka. Nicméně řidič bez problémů zvládá i odbočení doleva, při kterém by běžný Evropan vylezl na střechu svého auta a volal pro vrtulník o záchranu života. Bezpečně nás tak přiváží do úzké uličky, kde je podivný obchůdek, ale podle všeho je to naše zastávka. Obsluha ani po našem příchodu nepřestává pařit onlinovku na mobilu. Když mu říkám cíl cesty, tak zrovna někoho pěkně kosí. Po dokončení bitvy přicházíme na řadu my. Nemáme rezervaci, neznáme telefonní číslo a nevíme pořádně, kam jedeme. Naštěstí tahle společnost jezdí pouze tam a zpět do Can Tho, takže dohadování není nijak složité. Rezervujeme jízdenky a čekáme. Několik minut po plánovaném odjezdu odhodí řidič nedbale cigaretu a nahodí motor ve znamení, že můžeme nastoupit. Nasedáme do něčeho, co vypadá jak obývací pokoj, nebo jak když sedadla ukradli někde první třídě letecké společnosti. Dokonce mají i stejný způsob, jak se připoutat. Čekají nás čtyři hodiny jízdy s jednou přestávkou na občerstvení. 

Díky pohodlným sedačkám cesta není tak hrozná a po dvou hodinách zastavujeme kdesi. Místo neznáme a nic zajímavého na něm taky není a v klidu by se dalo nazvat Ospalá díra. Však i obsluha stánku by dělala čest, tomuto jménu. I náš pokus o ochutnání bagety s vepřovým skočil fiaskem. Bohužel maso v těchto končinách i s ohledem na teploty nebývá úplně ve formě a tohle je právě ten případ. Mimo zraky prodejce tak putuje rovnou do koše. Druhá věc, kterou zkoušíme jsou jakési rýžové kešu oplatky s medem a to už je jiná liga. Další experimenty už raději necháváme na jindy, prece jen ještě jedeme další dvě hodiny.

Po zastavení naší dodávky v cíli se pak stalo něco, co jsme vůbec nečekali a nebyli jsme na to žádným průvodcem, ani recenzí či jinde připraveni. Kdekoliv jsme jinde zastavili a vystoupili u dopravního prostředku, hned u nás byla tlupa taxikářů, či řidičů tuktuku. Takže taktikou prvního vždy odmítnout, jsem ho poslal pryč. Koukám do mapy, jak se dostat do ubytování a je to ještě nějakých 20 minut. Taxi kolem žádné, tuktuky jsme ve Vietnamu nikde neviděli, takže nemáme jinou možnost, než jít s prosikem za odmítnutým řidičem, který trucuje opodál. Teprve když teď k němu přicházím, vidím, že je ze stejné společnosti, se kterou jsme právě přijeli. Ukazuji mu tedy náš finální cíl a on říká ok, nastupte. Ptám se na cenu a teď přijde to co jsme nečekali. Je to zdarma. Neuvěřitelné. Nemůže nás tedy dovézt až do ubytování, protože tam je již omezený vjezd, ale opravdu nás dovezl až co nejdál to šlo. velký díky tedy společnosti Vu Linh za její služby.

Pár kroků pěšky, zahnout přes most a jsme na místě. A ani to nebolelo.

V ubytování nás přivítá milý personál, nabídne občerstvení, vysvětlí, jak to tu chodí a že například pití se zapisuje křídou na tabuli a platí se při odjezdu. S tím si poradit umíme, jen aby kolonky na nás nebyly moc malé. Ubytování je v bambusových chatkách přímo nad vodou. Vše je v přírodním stylu a celý areál je doslova pohlcen běžnou faunou v této lokalitě, tedy banánovníky, chlebovniky, papajou, palmami a spoustou dalších druhů stromů a tropického ovoce.

My ihned využíváme nabídku na zapůjčení loďky a už si to brázdíme po okolních vodách, jak kdyby to byla Vltava. Pravdou je, že lodička si pamatuje dobu, kdy Babička Mary chodila do volebního boje, ale nepotopila se a my jsme si projížďku po okolí opravdu užili a ani se nám nechtělo zpátky. 

Ale jak se říká, každá sranda jednou končí a tak kotvime zpátky u mola. Kdo čekal nějaký boj se zubatou nestvůrou pamatující dobu dinosaurů, toho musíme zklamat. Viděli jsme tu zatím jen jednoho menšího hada. 

Po krátkém odpočinku, kdy se jednomu z účastníků výpravy z vyhřátého lehátka moc nechce, jdeme do města. Can Tho je provinční město velikosti Prahy, takže míříme prostě do centra a uvidíme. Část cesty jdeme pěšky, což přinese jeden úžasný zažitek. Ve chvíli, kdy procházíme kolem jedné ze zahrad a zrovna o obdivujeme na ni nádherné bonsaje, vyleze majitel a zatáhne nás k sobě na dvůr. Všude má vystavené staré bonsaje různých stylů, druhů a velikostí a my jen s tichým úžasem prohlížíme tuhle nádheru. Na odchodu se s námi ještě podělí o longan, což je ovoce podobné třeba liči. Po sloupnutí slupky je uvnitř sladká dužina kolem velké pecky. 

Celou dobu se na nás mile usmíval a nic nechtěl. To už je dnes potřetí, co máme něco jen tak zadarmo. 

Město jako takové moc kulturních zážitků nenabízí. Podél Megongu, stojí lodě, z nichž některé nabízí projížďky po okolí, jiné zase fungují jako restaurace. V přilehlých uličkách stojí stánky a nabízí své zboží, či potraviny a nápoje. Směs vůní, barevných světel a štěbetání prodejců zde vytváří osobitou atmosféru. Na vše dohlíží svým bedlivým okem celý ve zlatém a v nadživotní velikosti soudruh Ho Či Min. My si najdeme menší hospůdku, kde si objednáme večeři. Zdejší oblíbenou pochoutkou je hadí maso, tak je volba jasná. O jaký druh se jedná nám neřekli, ale prý je zde oblíbená hlavně kobra. Chutnalo to jako něco mezi hovězím a krůtím. Pak už jen zkušeně objednáváme přes Grab odvoz a vracíme se zpátky. Ráno musíme vstávat brzy, protože v šest vyrážíme na plovoucí trhy a další atrakce. Přes řeku se dlouho do noci ozývá hlahol z nějaké sešlosti. To zas bude v Mekongu nablito.