Dobré ráno, Vietname. Tak zní název slavné americké komedie z osmdesátých let 20. století. A možná stejným zvoláním by mohl začít nás dnešní den. Že na venkově kokrhá kohout, to je normální. O kousek dál štěká pes, to je také v pořádku. Že začne čilý dopravní ruch na jinak téměř opuštěné silnici, tak tak to tady prostě chodí. Ale proč do háje musí v tento šílený čas spustit buddhistická kapela v sousedství a pokračovat tam, kde včera pozdě v noci skončila? To nám hlava prostě nebere. Chápu, že víra je věc důležitá, ale u nás také netučeme do zvonů celou noc a už vůbec neprobíhá modlení hlasitě do repráků. Jen si představte, kdyby na každém kostele byl obří tlampač a po chrámovém sboru by následovalo kázání. A prostě poslouchá každý. Ve chvíli, kdy máme nacpané do uší ponožky a hlavu pod dvěma polštáři, tak snad celá sešlost začne do něčeho mlátit. Zvuk připomíná, jak kdyby celá četa vzala lžíce a ešusy a začala do nic bezhlavě tlouct. A to jsme si chtěli dneska trochu přispat. Když už jsme tedy vzhůru, dáme si snídani a během ní s hostitelem zajistíme rezervaci lístků do Saigonu. Prý lepší a levnější než obývák, ve kterém jsme dorazili sem, je spací autobus. Vyzvedne nás za mostem nějaký shuttle bus, který nás hodí na autobusové nádraží a pak už to prý zvládneme. Opouštíme tedy příjemný azyl našeho ubytování, rozloučíme se, hodíme bágly na záda a jdeme čekat na odvoz. Jsme tam dřív a teplota už slušně vystoupala, tak se začínáme hezky vařit na slunci. O pár minut později než byl domluvený čas u nás zastaví dodávka a bez jediného slova nám řidič dá nějaký papírek a hodí naše bágly do zavazadlového prostoru. Chápeme to jako pokyn k nástupu.
Na autobusovém nádraží nám opět bez jediného slova řidič ukáže na halu a tak jdeme za ním. Jenže jak později zjistíme, on jde na záchod. Takže teď už to bude asi jen na nás. Zkoušíme najít správný autobus podle papírku, ale to nám moc nejde. Po několika neúspěšných pokusech nastoupit do jakéhokoliv autobusu se vracíme zpět do haly. Někoho se tedy zeptáme, tedy spíš mu ukážeme papírek a on nás posílá směrem k přepážkám. Aha, tak to co mám v ruce je jen rezervace a musíme si ještě koupit lístky. Hrdě tedy přistupujeme k přepážce a podáváme slečně papírek a příslušný obnos. Dostáváme zpět lístky a teď už jen mezi těmi stovkami autobusů najít ten náš. Ale zdejší socialističtí manažeři mysleli na vše, protože na jizdence je pro hloupé cizince z kapitalistických zemí kromě jiného i SPZ autobusu. No jestli cesta sem do Can Tho byla ve znamení obýváku, tak cesta zpátky bude ve znamení ložnice. No tedy spíš vesmírné kapsle, do které se navíc úplně nevejdeme, jelikož je dimenzovaná na velikost zdejších obyvatel. Takže jeden z nás přesahuje rozměry na délku a druhý na šířku. Přesto je jízda celkem pohodlná a opět někde v polovině máme přestávku. Místní hamburger potěší každého hladového cestovatele.
Asi po čtyřech hodinách nás probudí a vypreparují z cestovních kapslí. Potřebujeme několik minut na obnovení krevního oběhu a srovnání všech kostí, ale jsme opět v hlavním městě průmyslu jižního Vietnamu. Graberem jedeme na hotel a pak zjistíme, co jsme všechno minule nestihli. Bydlíme v centru, ve čtvrti které se říká Saigon a je označena jako District 1. Tedy úplné centrum. Nejblíže máme Palác nezávislosti, který byl postaven pro prezidenta Jižního Vietnamu na místě původního sídla guvernéra Indočíny a symbolicky, když 30.dubna 1975 severovietnamský tank porazil bránu paláce, skončila vietnamská válka. Ten tu stojí do dnes a podle nás je stejně slavný, jak smíchovský tank číslo 23. V současné době budova funguje jako muzeum a byla přejmenována na Palác sjednocení. Zde se obáváme, že to propaganda lehce přehnala, ale ok, necháme soudruhy dál myslet, že to nezní ironicky. Procházíme jednotlivé místnosti i patra, které vypadají, jakoby se zde zastavil čas. Nahlédnout můžeme do konferenčních sálů, knihovny, jídelny, kina, ale třeba do soukromé prezidentské ložnice, nebo do bunkru, který sloužil v době útoku jako dočasný úkryt pro prezidenta. Z balkónu pak obrazně pokyneme masám. Muselo být úchvatné být zde na balkóně a před sebou mít oddané obyvatelstvo. Široký bulvár s délkou přes dva kilometry vede až k zoologické a botanické zahradě. Sem se ale muselo vejít národa.
Když nás pozorování zvířátek omrzí, zamíříme to kolem koloniální radnice, před kterou si plácneme opět se soudruhem Ho Či Minem rovnou na tržnici. On to teda nějaký ten kilák byl a v odpoledním provozu opět při přecházení silnic šlo někdy doslova o život. Takže ještě dříve, než vstoupíme do chaosu prodejních stánků, hledáme nějakou hospůdku, kde se osvěžíme a najíme. A co může být za prozaičtější místo kde se naposledy v zemi nudlí najíst, než restaurace s názvem Máminy nudle. V originále Mama Pho. A moc jsme si pochutnali. Po dobrém jídle nás pohltila tržnice a než se nám podařilo vysvobodit z obklíčeni trhovců, tak byla tma. Chvíli ještě bloumáme ulicemi, ale máme před sebou balení zavazadel a také je potřeba se trochu vyspat, takže už se vracíme na hotel a chystáme se k odletu. Budíček máme před pátou ráno, tak snad nezaspíme.
My se tedy po prohlídce paláce po tomto bulváru dostáváme až do zahrad. Ta patří k jedné z nejstarších trvale otevřených zahrad na světě a chovají zde mnoho druhů živočichů. V kombinaci s botanickou zahradou působí určitě příjemným dojmem, i když by si rozhodně investice do pavilonů zasloužila. Nás hned u vchodu pobaví, že vstupné se určí podle výšky. Prostě tady jste nad 130cm dospělí a hotovo. Procházíme pavilony, pozorujeme zvířata a kocháme se pohledy na nádherné bonsaje uprostřed oázy klidu v jinak divoce pulsujícím Ho Či Minově městě. Zejména hezká je zdejší sbírka plazů. Některých se doslova můžete téměř dotknout. Mají tu ale i ohrožený druh nosorožce bílého, slony, žirafy, tygry, opice a další druhy zvířat, prostě jako v normální ZOO.
No nudle nějaký čas asi opět z jídelníčku vynecháme.
OdpovědětVymazat