Den 2. - Mejdan s Buddhou pokračuje

Tak jsme zaspali. Probouzíme se skoro v devět a dáváme si snídani. Náročná včerejší cesta a následný mejdan si vybralo svou daň. Místo návštěvy Angkor Watu tedy změníme plány a zamíříme do plovoucí vesnice Chong Kneas u nedalekého jezera. Cesta vede podél kanálu, jehož barva i hustota a bohužel i vůně připomíná odpadní stoku. A přímo uprostřed této břečky stojí rybáři a různými způsoby se snaží zajistit obživu. Někdo natahuje sítě, jiný na provázky mezi stromy umisťuje pytlačky a další zase používá takové zvláštní koše. Každopádně občas se zadaří a na oběd pro rodinu to asi bude. My přestupujeme na prapodivnou motorovou gondolu s motorem typu timler, který tu používají všichni. Jezero Tonlé Sap na němž jsou plovoucí vesnice, kam míříme, je největší v Kambodži a dá se po něm dostat téměř až do hlavního města Phnompenhu. Na délku má více než 100km.

Za loď do plovoucí vesnice nás obrali o 20 USD za osobu, tak jsme zvědaví, jakého zajíce v pytli jsme si pořídili. Během plavby lodí se nám v křoví ukáže i velmi vzácný jeřáb Antigonin a další obyvatelé zdejší ptačí říše. Bez potřebné techniky je bohužel nebylo možné vyfotit. Kanál se postupně rozšiřuje, rybářů ubývá a před námi se objevují první plovoucí domy. Na bambusových trámech tu jsou skromné domky a když se majiteli poloha přestane líbit, tak ho prostě připojí za loď a dotáhne na jiné místo. I když ono už vlastně moc není kam. A hlavně proč.

Mají tu i školu, jenže díky tomu, že je neděle, tak je prázdná. Kousek dál je něco, co se vydává za obchod a restauraci, ale moc nevíme, jak to funguje. Naše gondola se řvoucím motorem na zádi pomalu a klidně proplouvá vesnicí. U některého z domů sedí ženy a něco vyrábí, kousek dál zase muži asi řeší, jakou návnadu dají příště na háček a jinde zase malé děti skotačí ve vodě u svého domu. Na některých pontonech jsou dokonce malé zahrádky se zeleninou či menší stromy. 

My kotvíme u jednoho z domů a vstupujeme dovnitř na palubu. Nebo jak se to tu vlastně nazývá. Jedná se o malý krámek se suvenýry a asi i restauraci. Zároveň je to další krokodýlí farma. Prý zvířata zde žijící, jsou chycena tady v okolí. No přemýšlím, jak dlouhou bych se chtěl tady koupat a jestli hrající si děti ve vodě jsou úplně ok. Ale tady to holt chodí jinak. Občerstveni nastupujeme zpět na loď a vyplouváme zpátky. Po jezeře se kolem nás prohání místní na menších loďkách, s nákladem i bez. Rychle i pomalu. Zdánlivě bez pravidel, ale nesrazí se. 

Zajímavý zážitek, přesto jsme rádi zpět na pevné zemi a usedáme do tuktuku na další masáž pozadí. Prašná cesta po které jedeme, je plná výmolů a pružiny vozítka nemají šanci to zvládnout.

My jsme rádi za přestávku u Pagody Puok. Mají zde sochu sochu ležícího Buddhy a bohatě zdobenou svatyni se zobrazením jeho života. Opět je zde množství hrobek ve stejném stylu, jako jsme viděli včera. Cestou z chrámu mineme hada u cesty a raději se neptáme, jestli je jedovatý. 

K obědu objednáme polévky, asi hovězí a drůbeží vývar, ale nejsme si úplně jisti. Chutnalo to skvěle a snad z těch houbiček nebude moc veselo. Moučník byl doslova ve znamení kokosu. Byla to totiž kokosová zmrzlina s kokosem v kokosu. Jedná se tedy o čistě ovocnou pochoutku. Ano, kokos je skutečně ovoce. Navíc kromě jiného snižuje cholesterol, pomáhá čistit zuby, působí jako antioxidant a proti dehydrataci. Takže hromada zdraví, tak doufáme, že to pochopí i naše střeva.

Uspokojení obědem pokračujeme v průzkumu zdejší lokality. Přímo v centrum města Siem Reap jsou královské zahrady a tak naše první kroky vedou tam. U vchodu ignorujeme žebrající děti, jelikož se údajně jedná o mafiánské praktiky, kdy děti takto zneužívají k žebrotě, ale nic jim z peněz pak nedají a vstupujeme do zahrad. A úplně upřímně toho tady moc k vidění není. Budova ochranky, chrám kolem kterého nabízí prodejci všelijaké cetky, pár soch a několik vzrostlých stromů. U chrámu nás zaujme ještě prodejce, který má před sebou několik klecí s ptáky různých druhů a velikostí. Po zaplacení určitého obnosu pak má kupující právo ptáčka vyndat z klece a pustit na svobodu. Tomu říkám hrát na city. Před zahradou je několik dalších stromů a v jejich korunách hnízdí hejno kaloňů. Celý strom tak vypadá, jako kdyby se sám od sebe hýbal. O kousek dál je pak postavený vánoční stromek a několik kulis ve stylu Santovi vesnice. Koukáme na teploměr a je zrovna 32 stupňů. Tady by se asi Rudolfovi a spol moc nelíbilo. My se tak raději přesouváme na místní tržiště. Cestou nejde minout ulici s názvem Pub Street. Ulice dělá čest svému jménu, protože je plná hospůdek a restaurací. No a protože žízeň je veliká, život nám utíká, tak sedáme ke stolu a dáme si jedno od cesty a jeden ananasový džus. S námi v hospodě sedí i dvojice Australanů ze včerejšího večera. Je to tu prostě všechno na jednom fleku. Zatímco Australané sedají do tuktuku a odjíždí na letiště, my se noříme do hlubin zdejšího trhu. Kdo jste někdy byl v Praze v Sapě, tak je to něco v tomto stylu. Malé krámky nalepené jeden na druhý bez denního světla a v nich snad všechno, na co si vzpomenete. Od nádobí, přes oblečení, elektroniku, koření, turistické suvenýry až po ovoce, zeleninu, maso, ryby a několik různých druhů rýže. A to všechno dohromady. Nebo spíš páté přes deváté. Proplétáme se úzkými uličkami tržiště a nasáváme atmosféru všeobecného chaosu. Občas se někde zastavíme a pokecáme s prodejci. Stěžují si na aktuální nedostatek turistů. Prý před covidem to bylo mnohem lepší. Jak umí být stejná věc úplně jiná. Pro nás je skvělé, že tu je málo lidí a naopak pro místní je to téměř katastrofa, protože mají díky tomu mnohem nižší příjmy.

Dalo by se tu bloumat dlouho a možná i časem zabloudil, ale jelikož nemáme zájem ani o masáže a ani o okusování nohou od rybiček, vracíme se naším tuktukem zpátky do vesnice. Nevíme co se slavilo včera, ale dnes se slaví opět. Tentokrát je to festival Meak Bochea. Další z velmi významných dnů pro buddhisty. Jedná se o den, kdy Buddha přesně předpověděl svou smrt a jeho následovníci si tak připomínají jeho učení. Dáme se trochu do gala, alespoň dle našich skromných možností a jedeme do stejného chrámu, jako jsme byli odpoledne. S tím rozdílem, že odpoledne jsme tu byli sami a nyní je tu mnohem více lidí a mnichů, vše je nazdobené květinami, hlasitě hraje živá hudba, vše svítí nebo různě barevně bliká a vzduch je nasycen vůní vonných tyčinek. Prostě náboženská oslava, jak má být. Prý to takto vypadá celou noc, tak to se máme opět na co těšit. Jdeme tedy raději něco zďobnout a trochu se vyspat. Ráno vyrážíme v 6h směrem na thajské hranice do proslulého a jistě všem známého chrámu Preah Vihear. No a pro ty, koho zajímá naše večeře, tak byl vývar s koriandrem a zeleninou a smažená rýže s masem a vejcem. Název po nás nechtějte, stejně se nedá přečíst ani vyslovit.