Den 3. - K hranicím Thajska i našich možností

Je přesně 4:45 místního času a my se probouzíme do dalšího dne. Plán sice byl vstávat v 5:30, jenže sousední klášter a jeho obyvatelé zahájili hlasitou motlitbu již teď. No aspoň budeme mít delší den. Odjezd k severní hranici s Thajskem je v 6:00. Dnes si bereme raději i boty, prece jen chrámy jsou v horách. Poslední otázka, která je skutečně nejčastější kamkoliv jedeme:" Máš Zakyho?" Pro ty, kdo neví kdo je Zaky, tak tady jsou jeho stránky: https://www.instagram.com/zaky_adventurer?r=nametag 

A vyrážíme. Náš cíl je přes 200km daleko, tak nás čeká dlouhá cesta. Odhadem 3-4hodiny. Naštěstí doprava v Kambodži se zdá například proti Srí Lance mnohem klidnější. Ne, že by se více dbalo na pravidla, ale provoz není tak hustý a všichni se vzájemně respektují a asi ani nejezdí tak rychle. Tak si říkáme, že to bude pohodová cesta. Rychlá zastávka v návštěvnickém centru Angkor Watu, kde kupujeme lístky na zítra a pokračujeme dál. Během jízdy zastavujeme alespoň na kávu a jakýsi podivný knedlík plněný masem a zelím. Akorát to bylo částečně do sladka. Jako snídaně to holt musí stačit. Kolem 10h ráno konečně přijíždíme na parkoviště pod chrámem. Dál máme možnost buď si najmout pickup nebo motorku, protože náš taxi se nahoru nevyškrábe. Je to asi 7km a tak bereme pickup. Nalézáme na korbu a po staré panelce se drápeme na kopec. Dvakrát nám během jízdy kontrolují lístky a míjíme několik stanovišť s ozbrojenými vojáky. Na vrcholu nás pickup vysazuje před vstupem do chrámového komplexu zapsaného v seznamu světového dědictví UNESCO.

Nás ještě před vstupem do chrámu zaujmou zbytky zakopů a bunkrů. Toto území je totiž dlouhá léta předmětem sporů mezi Thajskem a Kambodžou. Naposled mezi lety 2008-2011 zde při vzájemném konfliktu zemřelo několik desítek vojáků i několik civilistů. To vysvětluje ozbrojené hlídky cestou sem a další skupinky vojáků rozmístěných po celém areálu. Dnes je však klid a všichni se jen mile usmívají na dva divné cizince, co si tu je tak bezstarostně v

vyšlapují. Jsme tu evidentně vzácný úkaz a žádné další turisty evropského vzhledu zde nepotkáváme. Každého zdravíme khmérsky susedaj a oni nám stejně odpovídají. Vše jde hladce až do chvíle, kdy takto pozdravíme slepého chlapce s doprovodem. Asi máme dokonalou výslovnost, protože se s námi dává do řeči. Jenže nerozumíme ani slovo. Naštěstí ho po chvilce jeho doprovod upozorní, co jsme my dva zač a tak začne anglicky. Zná Prahu a Čechy, protože miluje fotbal a často poslouchá přenosy například z Premier League. Zná i několik českých fotbalistů. Chvilku tedy společně klábosíme o fotbale a pak se rozloučíme a jdeme každý svou cestou.

Chrám byl postaven Khmerskými vládci v 10.-12. století. Ačkoliv v současnosti jsou chrámy budhistické a probíhají tu i dnes motlitby a obřady, původně byl zasvěcen hinduistickému bohu Šivovi. Některé budovy jsou zachovalé, jiné jsou spíše rozvaliny. Prolezáme celé místo a možná i díky množství zapálených vonných tyčinek a hlasité motlitbě zdejších mnichů nás to celkem duchovně osvěžilo.

Z nejvyššího chrámu je pak nádherný výhled do okolí jak na Kambodžskou, tak na Thajskou stranu. Jelikož je 35 stupňů a téměř bezvětří, potřebujeme i jiné osvěžení a proto se vracíme zpět po schodech dolů. Původní hlavní vstup byl po starém schodišti z Thajské strany a jak tak po něm sestupujeme, tak si ani nevšimneme, že jsme právě ilegálně překročili hranice do Thajska. Nemáme sebou žádné doklady a tak když nám jde naproti místní strážce hranice, raději se otočíme a šplháme nahoru po schodech zase zpátky do Kambodže. Toto území má ještě jednu pochnurnou historii. Po svržení v roce 1979 zde vedl se svými stoupenci svou partyzánskou válku hrůzný vůdce rudých khmerů Pol Pot a jejich činnost ustala až po jeho smrti v roce 1998. Jeho ostatky pak byly spáleny na hromadě starých pneumatik. Dodnes je však zejména v očích starších lidí patrný smutek z hrůz, kterých se na zdejším mírumilovném národu tento odporný zločinec dopustil.

Necháváme tento krásný, leč pochmurný kus země za zády a míříme přibližně o 70km jižněji tentokrát k chrámům Koh Ker. Tento komplex chrámů je ještě starší než ze kterého právě odjíždíme a také mnohem rozsáhlejší. Celkem je zde kolem 180ti budov a chrámů, z nichž bohužel je dostupná jen hrstka asi 20ti. Ostatní svatyně jsou pohlceny džunglí, která je navíc plná nášlapných min z dob občanské války. Pohybovat je tu tedy možné pouze po vyznačených cestách. Starý název tohoto místa je Železný les. Což vlastně celkem současnému stavu odpovídá. Odminování stále probíhá, ale s ohledem na velikost území to asi ještě dlouho potrvá. My mezitím prohlížíme několik menších svatyní a chrámů, ale nemůžeme se dočkat na ten hlavní a největší. Některé jsou prázdné a vykradené, jinde jsou vidět základny, nebo i celé lingy. Což je falický symbol Shivy se základnou na odtok tekutých obětin. Nebo možná i tekutin z obětí?

Ještě než k němu dojdeme, tak nás čeká pravá khmerská kuchyně. Je to polévka s rýži a masem a jakési žluté nudle. Vůbec nedokážeme identifikovat chuť. Ale jak se říká, když je hlad, tak je i husa dobrá a oběd v nás zmizí za pár minut.

Napojení i nasycení jdeme konečně prozkoumat zdejší chrámovou perlu a tou je komplex chrámové dvojice Prasat Thom/Prang.

Celý komplex je dlouhý přes 800m a jsou zde paláce, vstupní pavilon, věž z červených cihel, vnější hradby, hradní příkop a hlavní svatyně Prasat Thom s pudorysem 66x55m. Za hlavní svatyní, která měla dříve 21 věží kde kdysi sídlily lingy, se nachází sedmistupňová, 36 metrů vysoká pyramida Prang o půdorysu 62x62m. Na vrcholu této pyramidy stál obrovský více než čtyři metry vysoký zlatý lingam. Severní schodiště je velmi strmé a ve špatném stavu, přesto se nám podaří dostat po dřevěném schodišti z druhé strany pyramidy až na její vrchol. Vše si tak můžeme prohlédnout i z výšky. Za pyramidou je pak umělý kopec s půdorysem přesného kruhu, který se nazývá hrob bílého slona. My se již vracíme ke Kimovi, tedy k našemu řidiči a po zastávkách u posledních několika chrámů se vracíme zpět na ubytování.

Nutno ještě podotknout, že propojení prastarých chrámů a divoké džungle nás lehce vrhlo do stavu, kdy jsme si připadali jak Indiana Jones. Ještě, že se na nás nevalil žádný obří kámen. No a o hadech pod nohama jsme raději nepřemýšleli. A ani co za druh tarantule žije v této oblasti, pavučin jsme viděli hodně. Žabky se v tu chvíli přestávají zdát, jako vhodná obuv.

My však už opouštíme džungli a vracíme se do našeho ubytování v Kakrona Pour homestay. Těšíme se, co si na nás náš skvělý hostitel opět vymyslí za lumpárnu, nebo oslavu. Nakonec domlouváme klidnou večeři v místním stylu. Pro slabší nátury doporučuji dál nečíst. Každopádně večeře v místní stylu znamená makrela na grilu, pečené prasečí rypáčky, které chutnají podobně jako bůček, rýže a zelenina. Myslím, že mezi rypáčky byla i oháňka a ouška, ale to raději svému spolustolovníkovi neříkám nahlas. Jo a na dušené hovězí žaludky už nám naštěstí na stole nezbylo místo. No jak se říká dobrého pomálu a tak to s večeří úplně nepřeháníme. Přece jen zítra vyrážíme v 5 ráno na východ slunce nad Angkor Watem, tak potřebujeme odpočívat. S hostitelem nakonec tedy jen probereme politickou situaci, která se nám podle všeho zda podobná, jako loni na Srí Lance a jdeme si lehnout.

O pár hodin a drinků později...

Chtěl jsem říct, že nás hostitel překvapil a šli jsme v klidu spát včas na zítřejší sunrise nad Angkor Watem. Bohužel se to úplně nepovedlo, protože potkal v restauraci kamarády, no a ti si s námi chtěli povídat a nějak se jaksi zapomnělo na čas. Když párty skončila tak jsem měl pocit, že řídítka motorek nikdo z kamarádů a ani náš řidič neměl úplně pod kontrolou. Ve chvíli kdy už jsme doufali, že kličkovanou domů přežijeme bez další úhony, tak jsme minuli akci u sousedů a prý máme jít na další drink. Tady se snad pořád něco oslavuje. Naštěstí se jedná skutečně o jeden přípitek a konečně můžeme zmizet v našem kutlochu. Máme to tak akorát šest hodin do odjezdu. A chudinka Zaky byl celý večer sám na pokoji. To bude zase ráno.