Den 4. - Starobylé chrámy Angkoru

Dnes se nám podařil neuvěřitelný kousek. Vstáváme dříve, než vedle v klášteře. Přemýšlíme, jak je vzbudit, ale než stihneme otevřít obě oči, už začíná jejich motlitba. Tak nic. Je přesně 5:00 a náš řidič tuktuku s náručí mandarinek na nás vesele mává. Snažíme se na něj také usmát, ale spíš se nám podařilo vyplodil výraz, jak když nás někdo kopl do holeně. Řítíme se rychlostí asi 35 km/h nočním městem a poprvé od výstupu z letadla na letištní plochu máme pocit, že by se hodila lehká mikina. Je totiž pouhých 23 stupňů a v otevřeném prostoru našeho dopravního prostředku prostě profukuje. Cesta trvá kolem půl hodiny, mikinu nemáme, tak to musíme vydržet.

Když přijíždíme na místo, je ještě tma. To však nebrání průvodcům, aby nám nezačali nabízet své služby. S díky odmítáme a ztichlou promenádou se vydáváme vstříc pozorování východu slunce. O necelou hodinu později se tento každodenní zázrak stane a nad chrámem Angkor Wat vyjde slunce. Faktem je, že jak sestupně objevovala silueta chrámu, tak nám stejným tempem klesala čelist. Velikost i nádhera chrámu, který je od svého vybudování nepřetržitě využíván, který je symbolem a duší Kambodže, který je zdrojem hrdosti khmérské kultury a který je jako jediná budova na světě vyobrazen na národní vlajce, je prostě nepopsatelná. V tichém úžasu přicházíme dlouhou promenádou k hlavnímu chrámu, jehož nejvyšší vrcholy dosahují 55 metrů. Plocha pozemku pod chrámem má plochu neuvěřitelných 162.6 hektaru. Vodní příkop kolem má délku pět kilometrů. Hlavní dominantou je 5 věží, které stojí uprostřed chrámu, okolo věží jsou pak ve třech patrech obdélníkové galerie. Vylezáme na nejvyšší bod celé budovy a z výšky opět vidíme o jak obrovskou stavbu se jedná a jak mocný musel býta tehdejší vladař, když dokázal vybudovat největší náboženskou budovu na světě. Zároveň chápeme, proč jsou Kambodžané na toto místo tak hrdí a často si ho zvolí pro uspořádání svatebního obřadu. Během naší návštěvy jsme potkali minimálně 3 svatby. 

Rychlá snídaně v restauraci poblíž chrámu nás trošku naštve, protože chtít za palačinky 7USD nám přijde hodně přes čáru, ale co se dá dělat. Slunce zatím vystoupilo vysoko na oblohu a nám začíná být různě, ale rozhodně ne zima. Dále nás čeká velký okruh po zdejších chrámech. Chvíli si říkáme, co může být ještě dalšího zajímavého v okolí, když to hlavní jsme už vlastně viděli, ale tohle místo má celé úžasnou atmosféru a tím pádem určitě bude i co vidět. Všechny chrámy asi popisovat nebudu, je zde totiž více než 1000 památek, ale zkusím vybrat to nejlepší. Rovnou ke každému připojím fotku, pro lepší představu, o čem to je. Celý areál Ahgkor Thom, kde se nachází většina zdejších významných monumentů, ohraničuje 8 metrů vysoká hradba. Dostat se do posledního hlavního města staré Khmerské říše je možné pouze skrz pět úzkých bran umístěných na všechny světové strany. Proč jsou na východ dvě brány se nám zjistit nepodařilo. Každou bránu pak střeží z obou stran řada soch. Prý aby odradili útočníky. Nám se jejich upřeným pohledům podařilo proklouznout a zastavujeme u prvního chrámu se jménem Bayon. Tento chrám má 54 věží, jež zdobí 216 obrovských usmívajících se tváří. Po jeho obvodu je celkem. 1,2km basreliefû vyobrazujících více než 11000 postav. Nás zaujme i vysoký strom celý podepřený lešením.

Pěšky přecházíme do sousedního chrámu. Cestou nás nejdříve obklopí tlupa makaků, kteří se kolem nás perou, loudí cokoliv k snědku a jeden mi dokonce po kalhotech vyleze až k batohu. Naštěstí měl dost rozumu a pustil se dřív, než mne popadla panika. Ještě před chrámem se zastavíme ve svatyni s obří sochou Buddhy, kde nám mnich nejdříve udělí požehnání svatou vodou s květy lotosu, kdy nás téměř celé touto vodou pocáká a následně nám dvě staré ženy předají na ruku provázek s motlibou pro harmonii duše. Obojí samozřejmě za příslušný bakšiš. S očištěnou a harmonizovanou duší se tedy konečně dostaneme do chrámu Baphuon zasvěcený hinduistickému bohu Šivovi. Jedná se o třístupňovou chrámovou horu. Ve 20. století se část chrámu díky nestabilnímu podloží zřítila. Chrám byl pak z půlky rozebrán a všech 300000 částí je pečlivě popsáno a očíslováno v okolí. Plány se však během hrůzovlády Rudých Khmerů v sedmdesátých letech ztratily a tak je aktuální stav spíše ruina. Někdy je díky tomu chrám označován, jako největší skládačka na světě a pokusy o znuvusestaveni pokračují do dnešních dnů. My se po prohlídce vracíme kolem 300m dlouhé terasy slonů a sousední terasy malomocného krále zpět do tuktuku. Začíná být nesnesitelné vedro a to nejsme ještě ani v polovině. 

Opouštíme tedy severní branou areál Angkor Thomu a pokračujeme do chrámu Preah Khan. Ten spojuje dvě náboženství a je zasvěcený Buddhovi, Brahmovi, Šivovi a Višnuovi. Jedná se o jeden z největších areálů Angkoru. Rekonstrukce zde probíhá s přerušením již od roku 1927 a proto je v celkem zachovalém stavu. Před počátkem obnovy byl prostlý džunglí a téměř zničený. Prolezáme zdejším bludištěm krytých chodeb a občas máme pocit, že se odsud snad už nikdy nedostaneme. Štěstěna však stojí při nás a nám se podaří z bludiště vymotat a najít cestu ven ke svobodě. V průvodci píšou, že jeho nezměrné chodby působí jako nekonečná zrcadlová síň. A ano, i tak může spletitá siť chodeb působit. Odhadujeme, že přibližně uprostřed je i malá stupa, u které se zrovna věřící věnují svým motlitbám. Necháváme je tedy v klidu rozjímat a po cestě lemované sloupy připomínají lucerny opouštíme areál a přicházíme ke zdejší vodní nádrži. 

Po krátkém odpočinku, který z části věnujeme diskuzi s místními prodejci o tom, že žádné tričko, magnet a ani kokos nachceme, se dále přesouváme tentokrát k budhistickému vodnímu chrámu Preah Neak Poan. Ten se nachází na ostrově uprostřed jezera a vede v němu více než 200m dlouhý most. Původně byl chrám postaven jako jakási starověká nemocnice, nebo lázně. Uprostřed umělého ostrova je vodní nádrž ve tvaru čtverce s věží uprostřed. Okolo jsou pak na 4 světové strany další menší nádrže či bazény představující živly oheň, vítr, zem a vodu a jsou spojené s hlavní nádrži kamenným potrubím. Každý bazén je pak podle světových stran označen zvířetem. Konkrétně jsou to slon, býk, kůň a lev. Stáří khmerové věřili, že koupel v těchto bazénech vyrovná prvky energií a tím vyléčí jejich nemoc. Těžko soudit, dnes se již v lázních nikdo nekoupe. V okolí nás ještě zaujmou rostliny s obřími trny. Prolezát něčím podobným někde v džungli by bylo asi hodně nepříjemné. 

Opouštíme tedy místní Piešťany a máme před sebou chrám Ta Som. Nebýt našeho řidiče, tak už jsme určitě někde zahynuli bídnou smrtí uvařením na slunci, ale on nám každý návrat k tuktuku zpříjemní lahví ledově vychlazené vody. Díky tomu se dají zdejší vysoké teploty alespoň trochu lépe snášet. Zpátky ale do chrámu. Normálně sem jména stavitelů či panovníků ani neuvádím, protože je stejně téměř nikdo z nás nezná a také se dají těžko vyslovit, ale tohle mne opravdu zaujalo. Schválně, kdo si dokáže zapamatovat jméno Mirečkova dědečka? Tedy abych byl přesný jméno otce krále, jež tento chrám nechal zbudovat. Král Paramanishkalapada ho zasvětil svému otci Dharanindravarmanovi II. Tak kdo to zvládne bez zakoktání? 
Vnitřní část chrámu tvoří jedna křížová svatyně. Chrám byl z větší části porostlý fikusem posvátným a kořeny těchto mohutných stromů, které prorůstají skrz budovy jsou opravdu úchvatné. Asi nejúžasnější je pak zarostlá východní gopura, neboli monumentální zdobená vstupní věž do hinduistického chrámu. Několik set let starý fikus nám krásně ukazuje, jak si nejdříve člověk pokusil podmanit džungli a následně se džungle bez zeptání vrátila a vzala si zpět, co bylo její. Máme pocit, jak když jsme se dostali do filmu Indiana Jonese.

Proti předchozímu je další chrám East Mebon i když je starší více zachovalý. Původně se nacházel uprostřed umělé vodní nádrže, ta je však dnes úplně vyschlá. Z vrchních pater chrámu je však patrné, kde všude kolem byla voda. Podle všeho to vypadá, že jediná možnost se sem v dobách své slávy dostat, byla lodí. My postupně šplháme až na nejvyšší třetí patro, kde se nachází jedna hlavní centrální věž a okolo ní pak čtyři menší. Mezi další výzdobu patří rozhodně dominantní sochy slonů v rozích nižších pater. Ještě doplním, že dnes nápad chodit v žabkách po všech těch chrámech lehce zpochybňuje naší inteligenci. Když se rozhlížíme, tak jsme v nich skutečně jediní.

Nás už ale čeká pouze poslední chrám, takže to už nějak vydržíme. Ta Prohm je co splynutí džungle a chrámu rozhodně nejikoničtější. Také si ho pro natáčení scén vybrali i samotní tvůrci filmu Tomb Raider. Kráčíme tedy ve stopách samotné Lary Croft, neboli Angeliny Jolie. Tuto skutečnost však asi vědí nejen místní průvodci, ale i davy turistů, kteří se tu motají, fotí každý centimetr čtvereční a válí se všude možně, takže udělat zajímavé a hezké fotky je velký kumšt. Kombinace horka a otravných turistů způsobí, že tento chrám skoro proběhneme. Přesto stihneme vyfotit majestátní staleté stromy vyrůstající ze zdí chrámu i místo kde Lara Croft utrhla jasmínový květ a propadla se do podzemí. Tedy přesněji řečeno do studií filmových ateliérů. My chceme ještě jednou při jiném světle vyfotit Angkor Wat. Teplota však již vyšplhala tak vysoko, že se naše trička dají ždímat a sotva pleteme nohama. Přesto znovu absolovujeme celou prohlídku. Dovnitř však už nejdeme. Spása v podobě předraženého ledového nápoje s výhledem na celý chrám nám dodá trochu sil. Na další chrámy už není čas a ani energie a tak se vracíme zpět do města. 

Den utekl neuvěřitelně rychle a nám došlo, že jsme vlastně ještě neobědvali. Pouliční stánek ve městě, kde během pár minut připraví nudle a rýži s masem všechno napraví. S plnými žaludky se zanoříme do místního tržiště. Dobré je, že jsme se najedli před tím a ne obráceně, protože vykrmené krysy probíhající mezi pulty s jídlem nás lehce vyděsí. No ale co si budeme povídat, myslím že i u nás by se leckde nějaký ten myšák našel. Koupíme pár drobností na památku a vracíme se zpět na ubytování. Nemáme totiž vyřešené, kde budeme zítra v Battambangu spát a ani jak se tam dostaneme. Přes booking bez nějakého dlouhého vybírání zvolíme nějaký hotel a teď už jen, jestli pojedeme taxíkem, nebo autobusem. Cena za taxi je lehce vyšší, ale ne zase o tolik. Když se o tom odhadujeme s majitelem, přijde ještě jeho bratr a celou dobu náš osobní řídič a přinese pár piv na rozloučenou. U piva pak sdělí informaci, že má manželku i s několikadenním synem kousek od Battambangu a že je dlouho neviděl, protože musí vydělávat tady. Před kovidem měl prosperující kuřecí farmu. Během lockdownu o vše přišel a musí teď pracovat daleko od své ženy a dětí. Tak padlo rozhodnutí ho ještě podpořit a nechat mu něco vydělat. Za cenu taxíku pojedeme 150km do Battambangu tuktukem. To bude jízda. Dlouho do noci si pak probírame ne zrovna šťastné osudy zdejších lidí, kteří přes všechny své strasti jsou stále milí a usměvaví.