Den 5. - Tuktukem sem, tuktukem tam

Dnes je první den od počátku našeho výletu, kdy můžeme vstávat až v sedm hodin. Naplánovaný odjezd je přibližně za půl hodiny, tak rychle dobalíme a sedáme do tuktuku. Město Battambang je odsud vzdálené 150km. Jelikož průměrná rychlost tuktuku nepřesahuje 30km/h, tak to bude dlouhá cesta. Navíc s námi pojede i syn řidiče, který tu také bydlí. Bezva, ještě hlídat nějakého mrňouse po cestě. No na objednání taxi už je pozdě. Sedáme do tuktuku a vyrážíme. Je 7:30. O 3 minuty později zase vystupujeme. Náš hostitel Meta nás zve na snídani. Čekáme, zda to bude omeleta, palačinka, nebo zde velmi oblíbená obložená bageta. Místo toho jsme dostali nudlovou polévku. Inu dobrá, v Čechách je také zvykem po náročném večeru posnídat česnečku. Pokouším se po několikáté dát si zde espresso, ale podle mne mají pocit, že za ty peníze mi přece musí dopřát a tak je z toho pokaždé minimálně amerikano. Co hůř, ještě do toho prsknou nějakou příchuť, takže to chutná asi jako kafe s fernetem. V menu měli zapsané i americano, ale bojím se, že to tu podávají v tupláku. Každopádně nakrmeni, vyzbrojeni vodou, trpělivostí a dobrou náladou vyjíždíme teď, již podruhé směr Battambang. O čtyři minuty později opět stojíme. Řidič hlásí, že na trhu musí koupit něco ženě a synkovi. Za pár minut táhne balík jednorázových plín. Co koupil manželce nevíme. Tak do třetice 3,2,1 start a konečně snad už i chvíli pojedeme. Čas odjezdu 8:15.

Nás stroj dokázal v otevřené krajině vyvinout těžko uvěřitelných 50 km/h. I když jen po omezenou dobu. Projíždíme zemědělskou krajinou, kde na rýžových polích vidíme rolníky jak sází, či sklízejí rýži, o kousek jinde mají zaparkovaný na pastvě dobytek. Jinde zase rybáři tahají své úlovky z hnědé hmoty připomínající bláto. Dokonce v obydlených oblastech je možné spatřit místní chrámy. Domy ve vesnicích mají většinou zděné základy, často na pilířích a zbytek budov, jestli se to dá takto nazvat, je z různých dostupných materiálů. Dřevo, plechy, bambus, rákos. Prostě co bylo po ruce. Také je všude cítit všudypřítomná ekologická likvidace plastů. My hledíme střídavě do krajiny a střídavě na syna řidiče, zda nehodlá neplánovaně opustit vozidlo. Prvních několik minut to bylo hodně divoké, ale nakonec se uklidnil a v klidu sedí a pozoruje okolí s námi. Čas 10:15 a my máme další neplánovanou zastávku. Motorka pod dlouhou zátěží odmítá pokračovat a musíme počkat, až vychladne motor. Moc nevíme, k čemu slouží přístřešek, u kterého stojíme. Může to být od autobusové zastávky, přes prodejní stánek, třeba i malá svatyně pro poutníky. Těžko říct. 

O půl hodiny později je náš mautau, jak místní říkají motorce opět v provozuschopném stavu, tak můžeme pokračovat placatou krajinou rýžových polí dál k vysněnému cíli. Ne však na dlouho. O další půlhodinu později opět stojíme. Tentokrát za to nemůže ani stroj, ani řidič, ani my, ale mladý pán zatoužil po něčem dobrém a tatínek vyslyšel jeho touhy a zastavuje u stánku s podivnými bambusovými válečky tvarem i velikostí připomínající štafetový kolík. Na délku mají asi 20cm a ucpané jsou z jedné strany banánovým listem. Naše vykulené výrazy asi hovořili za vše a tak nám řidič také dvě roury přidělil. Pod banánovníkovým víčkem byla nasládlá lepkavá kokosová rýže s pár kousky něčeho hnědého. Shodli jsme se, že tomu raději budeme říkat čokoláda, než pátrat po tom, co to vůbec je. Opatrně ochutnáme. Po prvním soustu máme pocit, že se toho musíme nějak nenápadně zbavit, ale na konci nám dochází, že to vůbec nebylo špatné. Naopak by nášup docela bodnul. Jenže žádný nemáme a tím pádem máme smůlu.

11:35 a zastávka číslo 5. Pro mladého pána se jedná o konečnou zastávku protože právě přijíždíme do domu jeho babičky a maminky. Radostně se spolu všichni přivítaji. Nás vedou dál do zadní části, kde má švagr řidiče svou dílnu. Vyrábí zde nádherné stoly z různých druhů dřeva a prý jde o docela dobrý zdroj obživy. Usedáme ke stolu a čekáme co se bude dít dál. Za chvíli mezi nás přichází pravděpodobně dědeček a plynulou khmerštinou nám začne něco vyprávět, nedbaje na naše zoufalé výrazy. Naštěstí na pomoc přispěchá řidič, který alespoň nějaké základy má a zkusí překládat. No o moc dál jsme se nedostali, ale co se dá dělat. V mezičase nám již k obědu na stůl naservírovali typické khmerské jídlo. Podává se rybí polévka, dušená zelenina, smažené vejce, čili omáčka a rýže. Až na rybí polévku to bylo moc dobré. Chválíme tedy paní domu za její kuchařské umění. Po jídle procházíme pozemek za domem, kde nám řidič ukazuje, kde stála jeho farma, procházíme plantáží bananovniků, které místy doplní papája. Pozemek je celkem rozlehlý a je z jedné strany ohraničený plotem a z druhé strany rybníkem. Jednoho dne na něm doufejme bude stát i dům našeho řidiče. V Kambodži je totiž zvykem, že se muž nastěhuje ke své manželce a její rodině. Nevím, jestli by tento zvyk nezpůsobil vyhynutí české společnosti. Motorka má opět provozuschopnou teplotu, což znamená vzhůru do sedel či do sedadel a hurá dál na cesty.

Poslední etapu Tour de Tuktuk již absolovujeme bez dalších zastávek. Celkový čas od prvního usednutí do vozítka 5h 50minut. Tak to byl zase nápad. Ale jak se říká, i cesta může být cíl. Zaplatíme domluvenou částku za odvoz a chceme se rozloučit. Řidič však nervózně přešlapuje, jestli chceme ještě někam odvézt. Asi mu je líto, že by přišel o tak dobré kunčafty. Tak se domluvíme a jedeme s ním ještě na zdejší atrakci a tou je jízda na bambusovém vlaku. Podle všeho se dříve jednalo o dostupný způsob přepravy pro Kambodžany, nyní je to již pouhá atrakce pro turisty. Vlastně taková horská dráha bez jakéhokoliv prvku bezpečnosti. Dva maníci hodí na koleje kola, na ně pak nasadí rám s bambusovou rohoží. K tomu připevní starý motor ze sekačky. Pak už jen nahodí motor a jede se. Když chce změnit směr jízdy, tak stačí jen sundat a otočit motor a už toto vozítko uhání krajinou. Vlak tu jezdí možná jen jednou denně a my se tedy nemáme čeho bát. Navíc prý jezdí tak pomalu, že je dost času zastavit, vystoupit a sundat vozítko z kolejí. Během jízdy si člověk moc nepopovídá. Řvoucí motor a rachotící kola dělají neskutečný rámus. Mít tuhle atrakci vedle domu musí být opravdové potěšení. Nejlepší situace nastane při křížení se silnicí. Všichni ostatní účastníci provozu tu totiž mají před kolejovým vozidlem přednost a my musíme poslušně čekat, než je volná cesta a pak mužůme opět uhánět maximální dvacetikilometrovou rychlostí dál.

Lehce neslyšící a řádně naklepaní přemýšlíme kam dál. Plány byly různé, ale s ohledem na čas toho dnes už asi moc nestihneme. A protože duchovní kultury bylo dnes pomálu, volíme návštěvu nedalekého chrámu Ek Phnom. Ani druhý pokus o rozloučení s řidičem tedy nevyšel. Chrám jako takový je hinduistický a již z větší části zřícený. To však nebrání tomu, aby uvnitř skvotovali 2 mniši. Pozdravíme a dál si jeden druhého vzájemně nevšímáme. Vedle starobylého chrámu stojí bohatě zdobená buddhistickâ pagoda a velká socha sedícího Buddhy. Zlacená pagoda a trosky chrámu, který z jednoho úhlu skutečně trochu připomíná Trosky, vytváří velký vzájemný kontrast. Teplota opět překračuje vysoko hranici snesitelnoti. Nejlepší nápad bude zmizet na hotelu a možná využít i zdejší bazén. 

Řidič však byl opět proti. Nechápavě na nás koukal, když jsme mu říkali náš plán a řekl, že musíme ještě vidět Phnom Sampov. Což je nedaleká vápencová hora a důležité náboženské místo. Takže ani další pokus o rozloučení nevyšel a naklepávání pozadí v tuktuku pokračuje. Když se řítíme krajinou, tak začínám mít pocit, že zvuk motoru není úplně v pořádku. A skutečně po dojezdu k hoře, která je podobně jako Říp jediná v jinak úplně rovinatém okolí a v dobách vlády teroru Rudých Khmerů to byl velmi důležitý strategický bod, kde jsou dosud k vidění i pozůstatky těžké vojenské techniky, řidič začne zkoumat co se děje a nakonec se rozhodne alespoň pro výměnu oleje. Necháváme ho jeho osudu a věříme, že si poradí. Mezitím už stoupáme v nesnesitelném vedru nahoru na kopec. Máme pocit, že se nám cestou rozpouští batoh na zádech. První místo, které nás čeká je cítit zlou atmosférou. Jedná se o jeskyni Killings Cave. Právě na tomto místě prováděli Rudí Khmerové svá zvěrstva a oběti házeli dolů do jeskyně. Dnes je zde socha ležícího Buddhy a velký skleněný památník plný kostí a lebek. 

Raději opouštíme toto pochmurné místo a pokračujeme dál k chrámům na vrcholu hory. Cestou nás doprovází hordy makaků, kteří zde kradou banány, jež sem nosí věřící jako obětiny. Podle všeho se mají evidentně dobře a s přítomnosti návštěvníků si vůbec nIc nedělají. Cestou míjíme 2 děla namířená do údolí. S vyplazeným jazykem dobýváme vrchol hory. Zde je několik chrámů. Slunce už téměř zapadá a tak měkké světlo dělá na zlacených střechách úžasnou atmosféru a dává nám zapomenout předchozí děsivý zážitek. Jsou zde také nádherné výhledy do okolní krajiny na obdélníková rýžová pole všude v okolí. Kocháme se výhledy, fotíme makaky a relaxujeme. Pak se kolem poslední jeskyně, kde je zároveň velká socha Buddhy pod nevzhlednou plechovou střechou, vracíme zpět dolů pod kopec. 

Pro nezkušené poutníky byla chůze v žabkách dolů z kopce nezapomenutelný zážitek. Po sestupu dolů míjíme množství stánků s občerstvením a suvenýry, ale procházíme kolem bez povšimnutí. Od stánků je však pohled na obří vytesané sochy ležícího i sedícího Buddhy do skály. Jestli se místní inspirovali v Mount Rushmore nevíme, ale je to docela možné. Tady měli výhodu vápence, který je proti žulovým skalám rozhodně jednodušší na opracování. Když už chceme nasednout do tuktuku a vydat se zpět, zaujmou nás davy sedící na židličkách všude kolem a záhadně hledící na jedno místo. A pak nám to došlo, koukají na jeskyni odkud za soumraku vylétají miliony netopýrů. Najcházíme dvě poslední volná místa a čekáme také. A pak to přichází, první netopýři vyletí z jeskyně následováni nekonečným množstvím dalších. Celé to trvá přibližně 30 minut. S němým úžasem pozorujeme stejně jako všichni kolem nás tuto neuvěřitelnou přírodní podívanou. Zdá se, že to snad nikdy neskončí. Říkáme si, že při takovém množství netopýrů v okolí snad nemůže přežít jediný komár. Bohužel může. Nás už dnes čeká jen večeře a odpočinek v hotelu. Je 19:30 a čtvrtý pokus o rozloučení s řidičem už vyšel. Celkem tedy po 12ti hodinách a 220km v v jednom tuktuku konečně zastavujeme. Rozloučíme se, vzájemně si popřejeme hodně štěstí a jdeme na rýži, nudle a rýžové závitky. Dnes už hotel neopustíme.