Den 6. - Battambang a Kambodžská královská železnice

Dnes máme před sebou lehce odpočinkový den. Prohlédneme si centrum Battambangu, navštívíme místní trhy a odpoledne nás čeká cesta do 300km vzdáleného hlavního města Phnompenhu. Po asi půlminutové vášnivé diskuzi se shodneme a pro tuto cestu volíme jeden z nejméně pohodlných dostupných dopravních prostředků. Jízdu vlakem. Trvá nejdéle a je nejméně spolehlivá. Navíc dorazíme do cizího města chvíli před půlnocí. Co lepšího lze vymyslet. Dáváme si tedy vydatnou snídani, kdy jedna polovina volí konzervativně smažená vajíčka a druhá nudlovou polévku. Po snídani se nám ani moc nechce opustit klimatizovaný hotel. Přesto děláme check out z hotelu, necháme na místě svá zavazadla a jdem na průzkum okolí. Ty hlavní trumfy jsme vystříleli už včera, tak dnes uvidíme, co nás čeká. Procházíme prašnou ulicí a konečně začínáme chápat zdejší provoz a jak například přecházet silnici. Pro všechny totiž platí jednoduché pravidlo: nikdy nezastavuj! Je jedno, jestli jdete pěšky, na motorce, autem, nebo třeba náklaďákem. Jakmile se zastavíte, jste v háji. Nikdo vás nepustí, troubí všichni co vás ze všech stran míjí a vy nevíte co dělat. Když však třeba přecházíte a pohledem kurizujete přijíždějícího řidiče, tak sice nezastaví, ale zpomalí a vzájemně se vyhnete. Pravda, že udělat hlavně ten první krok do vozovky chtělo velkou dávku odvahy, ale už jsme se to naučili a přecházíme silnice bez zaváhání. Také už víme, proč zde místní prodávají v petkách na ulici benzín. Čerpacích stanic je sice všude dost, ale ceny jsou pro místní hodně vysoké, protože vyšplhaly už přes 1$. To způsobilo, že černý trh se vesele rozjel a benzín takto nakupuje i místní policie. 

My se zatím dostáváme k řece. V období dešťů je prý plná, ale teď je na dně spíš větší potok. Po úzkém chodníku přecházíme na druhou stranu řeky a dostáváme se k první Vihaře. Není ničím výjimečná v porovnání s ostatními. Jedná se o budhistický klášter se zdobenou branou. Centrem všeho dění je pak hlavní pagoda. Okolo jsou menší budovy, které slouží k bydlení, nebo jako knihovny či studovny pro mnichy. V okolí pagody jsou pak zdobené hroby místních obyvatel. My se po shlédnutí kláštera po jakési místní promenádě dostáváme k druhému mostu a vracíme se zpět na opačnou stranu řeky. Dostáváme se tak do historického centra, jestli se to tak dá nazvat, z koloniálních dob. Nízké domy se zdobenými balkóny a obchůdky v přízemí vypadají v porovnání s domy na vesnicích mnohem lépe. Většinou však nabízí zboží spíše pro místní a tak nás nic nezaujme. Tedy až na jeden. V něm prodávají hudební nástroje. U vchodu se musíme zout a vcházíme dovnitř. Mají zde různé nástroje jako například kytary, ukulele, bicí, klávesy a také mnoho nástrojů, které neumíme ani pojmenovat a z nichž některé vidíme snad poprvé v životě. Kytaru nám nechtějí půjčit na vyzkoušení, tak alespoň kupujeme struny, jejichž cena je ve srovnání s Českem asi pětinová. Jaká bude kvalita se teprve uvidí.

Po nákupu pokračujeme dál a přicházíme k centrálnímu tržišti. I nevidomý by celkem jasně podle vůně, nebo tedy spíš zápachu poznal, kde se nachází. 

Asi díky skutečnosti, že Battambang není tak turisticky atraktivní a navštěvovaný, tak zdejší trh toho našinci moc nenabídne. Netoužíme-li tedy zrovna po nákupu svatebních šatů, které místní ženy přímo na tržišti šíji, nebo po špercích, kdy ryzost ani pravost zlata není jak ověřit, nebo třeba originál mikině značky Neki. Opět se tu dá sehnat skutečně vše, ale tady si nás vůbec nikdo nevšímá. Také tu vlastně nikde pořádně nevidíme prodávat suvenýry. Naopak je tu mnoho věcí běžné denní potřeby. Jak procházíme celým těžištěm, zápach začíná zesilovat a blížíme se tedy k potravinové části. Oči nám slzí a na nos by byl nejlepší kolíček. Nedokážeme projít celý úsek masa a ryb a vylázáme bočním vchodem ven na čerstvý vzduch. Málem při tom šlápneme na na zemi ležící vykuchané žáby. Kousek vedle pak mají mořské plody všeho druhu, ústřice, kraby a něco se snad ještě hýbe. Nebo možná už zase. Zdejší ryby moc nepoznáváme, ale mají je tu čerstvé, sušené i uzené. Samozřejmostí jsou náhradní díly z drůbeže, ze kterých bez problémů sestavíte zase zpět celé kuře. Kolem úseku masa děláme raději velký oblouk a dostáváme se naštěstí už do lepší části s ovocem a zeleninou. Tady nás zaujme snad jen pro nás neznámé ovoce. Jestli něco poznáte, pošlete nám info, nebo ho napište do komentáře. Slibuji, že příště ho ochutnáme a dáme vědět, jaké to je. Je to ta poslední fotka. 

Je opět vysokých 35 stupňů a slunce ve městě tuto teplotu určitě ještě zvyšuje. Naštěstí součástí tržnice je i klasická malá klimatizovaná samoobsluha, kde na pár minut nacházíme útočiště a kupujeme chlazené nápoje. S výběrem rozhodně nespěcháme. Po zakoupení si sedneme  na chvíli na lavičku u břehu řeky Sangker do stínu vzrostlých stromů a odpočíváme. Čas nás však už začíná pomalu tlačit a navíc začínáme mít hlad, tak opouštíme klid lavičky a hledáme nějakou restauraci. V jedné vidíme bledé tváře a tak vlezeme dovnitř. Bohužel se to neukázalo jako dobrá volba. Jídlo nebylo dobře dochucené a na lokální poměry navíc bylo předražené. Jenže už nebyl čas hledat něco jiného. Lehce otrávení odcházíme. Musíme zpátky do hotelu pro věci a pak na nádraží k vlaku. Cestou do hotelu to bereme přes nádraží, kde si potvrdíme čas i místo odjezdu, protože se nám rozhodně nechce lítat s batohy po městě. Všechno je v pořádku, vagóny obsluha nádraží zrovna pulíruje, jen se čeká na lokomotivu, až je připojí. Tak tedy bereme věci a vracíme se se zastávkou v bance, kvůli výměně peněz zpátky na nádraží a nasedáme do vlaku. 

Pak nám teprve dochází, že ty dva vagóny je vlastně celý vlak. Takže do hlavního města vzdáleného nějakých 300km pojedeme jako lokálkou? Říkáme si, že to bude těžkých sedm a půl hodiny. V tu chvíli však netušíme, jak moc těžkých. Přesně v 15:00 se kola vlaku dala do pohybu a my nevratně s ním. Chlazení vagónu zajišťují celkem čtyři větráky. Avšak jeden je rozbitý a jeden ukradený, takže jsou v provozu pouze dva. Pod jeden si sedáme a odmítáme opustit tuto strategickou pozici. Vlak zatím uhání rychlostí kolem 50km/h směrem k hlavnímu městu. Bohužel strojvedoucí pravděpodobně navštívil světový šampionát ve fotbale v JAR, kde se zamiloval do zvuku vuvuzely. Houká na vše, dlouze a hlavně pořád. Některé houknutí trvá třeba i minutu. Díky tomu není ve vlaku slyšet ani slovo. Často také musí s ohledem na kvalitu tratě zpomalit na rychlost chůze a stejně to vlakem hází ze strany na stranu, že se bojíme, že se vyvrátí z kolejí. Jindy se zase koleje vlní nahoru dolu a spíše nám to připomíná jízdu na lodi. Jestli z toho nebudeme mít mořskou nemoc, tak opravdu nevím. Jak vlak zastavuje ve stanicích, tak je možné si v rychlosti někde koupit nějaké občerstvení a o pár minut později se zase pokračuje dál. Ještě se musím omluvit za jednu nesrovnalost, kterou jsem napsal včera. Ty bambusové vlaky nejsou pouhá atrakce pro turisty, ale skutečně je tu běžně používají na dopravu věcí i osob. Vyhlížíme z okna a krajina kolem se téměř nemění. Podobné vesnice jako včera při jízdě tuktukem, stejná rýžová pole s farmáři. Zapadající slunce přesto vytváří kouzelnou atmosféru a zpříjemní nám na pár minut tuhle náročnou cestu. Vlak i po setmění dal funí krajinou a my máme pocit, že to snad nikdy neskončí. 

Nakonec se odehrálo něco, co jsme opravdu nečekali. Doteď nevím, jestli strojvůdce ta spěchal, nebo to vzal zkratkou, každopádně do Phnom Penh přijíždíme o hodinu dříve. Hotel máme kousek od nádraží, tak dojdeme pěšky. Bohužel se mi někde podařilo potratit platební kartu, tak zkouším návrat na nádraží. Vlak je už pryč a angličtina místních je bohužel téměř nulová, takže jsem neuspěl. Zařizuji tedy v bance vše potřebné. Pak už jen dořešíme ubytování a jdeme na jídlo. Hned za rohem je jakási čínská restaurace, ale není si holt z čeho vybírat. Zlatá khmerština, v té už umíme alespoň pozdravit a poděkovat. Tady jsme neuspěli ani se znakovou řečí a Google translatorem. Jelikož jediné slovo, které čtveřice Číňanů dala dohromady je nůdls tak pokýváme hlavou a ukážeme na prstech dvojku. No chutnalo to jako pálivé boloňské špagety ze školní jídelny. Dneska se jídlo moc nepovedlo. Jdeme si raději odpočinout na hotel. Zítra máme před sebou celý Phnompenh.