Den 7. - Hlavní město Phnom Penh a zvěrstva Rudých Khmerů

V půl sedmé ráno mi zvoní telefon a neuvěřitelné se stalo skutkem. Našli mojí kartu. Poctivost zdejších lidí je opravdu úžasná. Nechávám ještě napůl spícího parťáka na pokoji a jdu na nádraží. Kdybych věděl, jaký to bude adrenalin, vzal bych si na cestu tam i zpátky tuktuk. Naštěstí jsem ve zdraví překonal všechny nástrahy ranního provozu, dokonce se mi podařilo cestou ukořistit i něco k snídani a bezpečně se vracím na hotel. Ovšem rozhodnut, že dál pokračujeme tuktukem. Po snídani opět necháme zavazadla v hotelu, najímáme řidiče na celý den a vyrážíme po zdejších pamětihodnostech. První naše kroky míří na Killing fields Choeung Ek. Tedy jedno z mnoha vražedných polí Rudých Khmerů.

Odjíždíme z tohoto deštivého místa a oba mlčíme. Proč kvůli jednomu nemocnému mozku přišel každý čtvrtý kambodžan o život? Nebudu popisovat vše, co jsme viděli a slyšeli, protože snad ani tohle sdílet prostě nechci. Uvedu jen pár věcí, které hrůzy Pol Potova režimu na tomto místě vystihují. O život zde přišel kdokoliv, kdo měl vysokou školu, kdo uměl cizí jazyk, kdo třeba jen nosil brýle a ke konci už prostě kdo se narodil ve městě. Všichni ostatní nosili černý stejnokroj. Kulky byly drahé, tak se popravovalo čímkoliv, co bylo po ruce. Nožem, mačetou, sekerou, kladivem i bambusovou holí. Oběti pak hodili do masových hrobů a polili kyselinou. Celou dobu při popravách hrála hlasitá hudba, aby nebyl slyšet nářek obětí. Nejsilnější a zde určitě nejděsivější zážitek byl u stromu, kterému zde říkají Killing tree. Zde zabíjeli děti. Ptáte se proč? Stejně jako my? Protože to prostě bylo pro vykonavatele režimu jednoduché. Celou dobu nás provází audioprůvodce, kterého namluvil přeživší této hrůzy. Jeho dva bratři a tři sestry takové štěstí neměli. On však stále věří, že se jim zázrakem někde podařilo přežít a daří se jim dobře. Nikde totiž není dokumentace o tom, co se tu vše odehrálo. Masové hroby všude kolem však moc nadějí nedávají. 

Nás čeká ještě druhé místo s touto tématikou a tím je neblaze proslulý Tuol Sleng. Je to bývalá střední škola, kterou režim Rudých Khmerů používal jako vězení. Nyní je zde muzeum genocidy. 

Tiše procházíme jednotlivé objekty místnost po místnosti a naše nepochopení všeho, toto místo vše jen umocnilo. V očích ostatních návštěvníků vidíme to samé, co cítíme my. Děs, smutek, žal. Pietu místa zvýrazňuje 14 hrobů posledních umučených vězňů, nalezených zde při osvobození věznice. Jejich jména nikdo nezná, jejich památka tu však zůstane navždy. Lehce pozitivní nádech má zrovna zde probíhající autogramiáda jednoho z mála přeživších vězňů tohoto lágru. Další obrázky odtud nepotřebují komentář. 

Bohužel i taková je historie tohoto národa. My však už se však raději přesouváme do dávnější historie. V Národním muzeu Kambodže je totiž umístěna největší sbírka kambodžského umění soch, keramiky a dalších artefaktů od prehistorické doby až po období khmerské říše. S díky odmítáme audioprůvodce z obavy, že všech více než 14000 zde umístěných předmětů bude mít svůj samostatný komentář. V části věnované buddhismu nás zaujme Buddhova stopa. Chvíli zavzpomínáme na loňský výstup na Šrí Padu na Srí Lance právě za účelem návštěvy otisku Buddhovi nohy na vrcholu této hory. Sice se tu nikde nesmí fotit, ale na druhou stranu to nikdo neřeší a jelikož se místní ochranka více věnuje sjížděním YouTubu v jeho zdejší verzi, tak pár fotek uděláme. Dalším zajímavým artefaktem zde v muzeu je starý bambusový hausbot, avšak nejsou tu o něm žádné bližší podrobnosti. Uvnitř muzea je příjemné atrium s malými jezírky a fontánou, kde je možné si odpočinout, nebo nakrmit za drobný poplatek zlaté rybky. Když jim házíme žrádlo, přijde nám divné, že se při krmení samy mezi sebou nesežerou. Taková to je divočina. 

Po krmení dravé zvěře nás čeká další zajímavé místo hlavního města. Chrám Wat Phnom Daun Penh je postaven na jediném kopečku snad v celém městě. Samozřejmě umělém, protože tady je to prostě všude placka. Dole nás slušně jako bohaté cizince oberou o dolar za vstupné, přičemž místní neplatí nic. Vystoupáme až na vrchol k hlavní svatyni a vstupujeme dovnitř. Interiér je na náš vkus dosti přeplácaný, ale to je pro zdejší kulturu normální. Čím více nábožensky významné místo, tím více věcí se zde nachází. U vchodu musíme téměř překročit takzvaného sanghy, neboli laika, což je v podstatě praktikující buddhista, který není mnich. A na rozdíl od mnichů například může manipulovat s penězi. Což tento celkem nepokrytě zrovna dělá a přepočítává všem na očích s cígem v hubě bohaté milodary přímo na svatém místě. 

Za svatyní se nachází velká stúpa pro krále vládnoucího v patnáctém století. O kousek níž je další svatyně zasvěcená Lady Penh, tedy dámě, která je podle všeho zodpovědná za založení tohoto místa. U ní hoří pec ve tvaru milíře a do ní hází poutníci drobné papírky, kde mají svá přání a modlitby. Sestupujeme dál k úpatí kopce a tady nás překvapí obří ptáci, kteří zde jen tak sedí a doslova komunikují s návštěvníky. Nechají si sáhnout i do zobáku. Jedná se o zoborožce velké. Prý přelet tohoto mohutného ptáka nad domem znamená štěstí. No tohle mi přistát na zahradě, tak si úplně nejsem jistý, zda bych úplně prožíval pocity štěstí. 

Pokaždé, když zde opustíme nějakou podobnou památku, tak zažíváme dvojitý adrenalin. Nejdříve odehnat všechny ostatní tuktukáře a pak nalézt toho, který patří k nám. Nejhorší na tom je, že všichni mávají a usmívají se a jsou si podobní oni, i jejich tuktuky. Občas je to fakt trochu problém. Zatím doufáme, že pokračujeme pořád s tím stejným, jako ráno a že jsme našeho řidiče někde omylem nenechali. Podle všeho snad ne a můžeme tedy kolem soutoku řek Mekong a Tonlesap dorazit až ke stříbrné pagodě a královskému paláci. Na sluníčku je opět pěkná výheň, tak první naše kroky míří ke stánku se zmrzlinou. S ohledem na podnebí jsme tu zmrzlinu čekali na každém kroku, jenže v obchůdcích na ulici často nemají ani lednici a nápoje chladí ve velkém boxu s ledem. Po ochlazení postupně prohlížíme jednotlivé budovy. Jelikož zde i v současné době žije královská rodina, tak samozřejmě nejsou všechny zpřístupněné. Z těch hlavních je to úchvatný Trůnní sál, kde se však nemohlo fotit. Dále pak Napoleonův pavilon, který byl nepřístupný, protože aktuálně zde probíhá rekonstrukce. Hodovní síň, zavřená prostě asi jen tak. Krásná stříbrná pagoda se opět mohla fotit jen zvenčí a sedícího Buddhu oblečeného v královských ozdobách se skoro 10000 diamanty, bylo možné prohlédnout asi z 20ti metrů. I když tomu jsme se tolik nedivili. Útěchou tedy budiž foto další Buddhovi stopy ve vedlejší pagodě, která ji téměř celou vyplňovala. Suma sumárum, když tomu připočtu povinnost nosit celou dobu jako na jediném místě tady roušku, tak královský palác za 10 babek na osobu za to prostě nestál. Ačkoliv exteriéry jsou to opravdu nádherné. 

Cestou ven ještě omylem zabloudím mimo prohlídkou trasu do obydlí stráže, ale ta mi pomůže celkem rychle opět vycouvat. Tím skončila naše návštěva Phnom Penhu. My jedeme do hotelu vyzvednout věci a pak už rovnou na odjezdovou stanici autobusu, ze které máme namířeno dál na západní pobřeží do Sihanoukville. Na zastávce v první chvíli máme pocit, že jsme dorazili spíše do opravny dodávek, ale díky tomu, že je zde i malá kavárna a čekárna, tak to snad bude správné místo. Rozloučíme se tedy s naším dnešním řidičem a děkujeme oboustranné za společný den. Má náš velký respekt, jak obratně dokáže v chaotickém provozu bez pravidel se svým tuktukem manévrovat. Odjezd mikrobusu je naplánovaný na 17h. Snad poznáme ten správný. Okolí toho moc k vidění nenabízí tak pouze relaxujeme v čekárně. 

Než se naší dodávce, která vyrazila celkem na čas podaří vymotat ze zdejší téměř dvou a půl milionové metropole, uběhnou skoro dvě hodiny. Pozorovat provoz v odpolední zácpě je skutečný zážitek a vůbec nevím, k čemu se to dá přirovnat. Nejlepší ze všeho jsou semafory. Často hodně řidičů uleje start a rozjedou se ještě na červenou do plného provozu. Když pak padne zelená, je to nirvana pro fanouška motocyklového sportu. Vše se dá najednou do pohybu, když není místo na silnici, jede se i po chodníku, přes benzínovou stanici, nebo nájezdovou rampu k obchodu. Během jízdy setmělou krajinou vidíme na několika místech požáry. Domníváme se, že se jedná o vypalování trávy, ale s jistotou to říct nemůžeme. Necelou hodinu do cíle pak nedobrovolně zastavíme. Dodávka před námi má defekt na pneumatice a asi si s tím neví rady. To že stojíme na dálnici nikoho zase tolik netrápí. U nás v podobné situaci postaví za auto šipku a omezí provoz. Tady oblečou maníka do blikajícího mundůru, dají mu do ruky něco, co vypadá jako světelný meč a on pak uprostřed silnice jako džedáj odhání máváním meče ostatní účastníky provozu. Problém se naštěstí pomocí našeho řidiče podaří rychle vyřešit a pak už společně v tandemu s druhou dodávkou pokračujeme k cíli, do kterého dorazíme ve 21:30. Předsedáme do tuktuku a za pár minut už jsme ubytovaní. Pokoj vypadá dobře, lokalita děsivá. No snad to ráno bude lepší. Vyběhneme na rychlou večeři do nejbližší restaurace, kde byl na výběr pouze steak a rychle zpátky na hotel a spát. Jestli se mi podařilo domluvit vše správně, tak zítra budeme nocovat již na pláži ostrova Koh Rong. Ale to se teprve uvidí.