Den 8. - Odpočinek v ráji

Až do dnešního dne byla naše cesta opravdu náročná. Ranní časné vstávání, večerní, nebo spíše i noční příjezdy do ubytování. Přes den pak prohlídky či náročné několikahodinové přesuny. Domluvili jsme se tedy, že si lehce odpočineme a na ostrově Koh Rong strávíme dvě noci. Soukromá loď odjíždí z přístavu ve dvě odpoledne, tak si trošku přispíme, pak dáme někde ve městě snídani a nakonec zajedeme do přístavu a počkáme na loď, která nás dostane až do ubytování. Plán je tedy jasný. Jen jsme ho zapomněli říct dělníkovi se sbíječkou, který tohoto nepřítele každého spánku popadl před sedmou ráno do ruky a už ho nepustil. Nepomohlo vůbec nic, ani hlava pod polštářem. Ten šílenec se nám snad snaží probourat do pokoje, nebo rovnou bourá celý hotel. Proboha vždyť je sobota. Tak nic. Vstáváme díky němu dřív a jdeme se podívat po okolí. 

Popravdě jsme od přístavního města zázrak nečekali, ale bohužel naše zklamání bylo ještě mnohem větší. Sihanoukville se totiž relativně nedávno dostalo do hledáčku čínských investorů a výrazně se to zde na něm podepsalo. A rozhodně ne v dobrém. Většina nápisů je v mandarínštině a na každém kroku kasino. Mustang zaparkovaný u bytového domu svědčí o tom, že se občas někomu podaří vyhrat. 

Jinak se ale obyvatelé na rozdíl od jiných míst v Kambodži na nás tváří spíše nepřátelsky. Když k tomu připočítáme všudypřítomný neskutečný nepořádek, tak se skutečně nejedná o idylické místo na trávení exotické dovolené. Jak míjíme pouliční stánky a restaurace, tak jsme se opravdu dostali do jiného světa a možná i do jiné země. Údajně se sem z Číny přestěhovalo až na osmdesát tisíc dělníků a už tu zůstali. Asi i covid způsobil, že spousta hotelů a kasin není dokončeno a možná už ani nikdy nebude. Bohatý Číňan se se svými investicemi obrátil jinam a zde nechal ohyzdné železobetonové konstrukce a spoustu dělníků bez práce. Což se samozřejmě podepisuje na životní úrovni i na kriminalitě. Nám se naštěstí nekalé živly vyhýbají, ale noční procházka městem není nic příjemného. Opilé hloučky hrající na každém rohu kostky nebo karty znamenají často nějaké potíže. Teď je však den a se zmrzlinou v ruce zakoupené v místní čínské samoobsluze přicházíme na pláž. V tu chvíli je nám jasné, co sem kromě určitě zkorumpovaného vedení města investory dotáhlo. Nádherný bílý písek, klidné a teplé moře a palmy kýčovitě se naklánějící nad vodní hladinu. Podél pláže je příjemná promenáda s mnoha bary a restauracemi. V nich občas vidíme dosud odpočívající návštěvníky ze včerejších večírků. Snad aspoň ušetřili za hotel. My hledáme obyčejnou kavárnu, ale to je tu trošku problém.

Ale jak se říká, kdo hledá najde a z druhé strany veřejných záchodků asi po kilometru chůze po pláži, najdeme spíše tedy krámek, než kavárnu, avšak mají zde stroj na espresso. Mandarínsky neumíme a tedy pouze znakovou řečí vyřešíme naší objednávku. Proč slečna kávu udělala do krásného hrníčku na espresso a pak mi to přelila do papírového kýble, který narvala do igelitového pytlíku již asi nikdy nezjistíme. Ke kávě si dáme rovnou i croissant, protože na jinde nabízené například pražené šváby jsme jaksi k snídani úplně chuť neměli. Zpátky na hotel to máme něco přes dva kilometry a času celkem dost i přes dodatečnou informaci, že nám posouvají čas vyplutí lodě o hodinu, tedy na 13:00. Zvolíme k návratu odlišnou trasu, ať dáme přece jen tomuto městu ještě jednu šanci. Necháme strejdu Gůgla, aby nás vedl. A on nás bez předchozího varování, dovedl až k dvojité závoře. Tam nám několik příslušníků čínské bezpečnostní služby ukazuje směrem zpět a v žádném případě nás nehodlají nechat projít. Auta a tuktuky zřejmě místních celebrit z jejich lidové republiky projíždějí bez problémů. Po krátké diskuzi, kdy je jasné, že ochranka nás podobně jako Gandalf Balroga v Dolech Morie nenechá projít, se obracíme a zkoušíme najít jinou cestu. Kolem areálu je však přes 3 metry vysoká betonová zeď a tedy moc šancí na překonání není. Nás to však neodradí a dál pokračujeme podél zdi, zda-li přece jen nenechal někde tesař díru a to by nebyl číňan, aby práci neodflákl. Zeď najednou končí a my se dostáváme konečně zpátky na normální ulici, po které pokračujeme zpět k hotelu. Smysl bezpečnostní kontroly nám opět zůstal utajen, protože jsme jí prostě tímto způsobem jen obešli. Možná mají nějaký rozkaz z nejvyšších míst, o jehož smyslu se přece nesmí přemýšlet a je třeba ho pouze vykonat. 

Že by nám však město nabídlo dál nějakou lepší tvář, to se skutečně říct nedá. Nepořádek, zápach a nepříjemné pohledy zdejších obyvatel nás provází nadále. Dokonce už umíme poměrně rychle a jasně identifikovat, zda se jedná o původní Kambodžany, nebo přistěhovalce z východu. Mimo jiné i podle toho, jak se na nás tváří. My naštěstí už dorazili na hotel a tak popadneme batohy a hurá do přístavu. Máme štěstí a hned pár metrů od hotelu u nás zastavuje tuktuk, vysype děti, které asi chodí do školy i v sobotu a odveze nás na místo. Zabloudí při tom pouze dvakrát. Na mole nikdo není a nás zdraví z dálky místní majitel kiosku. Zřejmě mu zdejší odjezdové místo přináší dobrý zdroj obživy. Dáváme si u něj pití a ptáme se i na jídlo. To ho trochu zaskočilo, ale asi se rozhodl, že lepší než jeho plný žaludek je nějaký ten dolar v kapse a tak dostáváme podle všeho jeho oběd my. Chutná to trochu jako rozlítaní ptáčci. Akorát na to oddělování rýže a omáčky si pořád nějak nemůžeme zvyknout. Pan majitel nás vesele pozoruje jak nám chutná. Jíme jeho jídlo u něj v kiosku, tak co by neseděl s námi u stolu. Možná čeká, že nám pro něj něco zbude. Nedočkal se. 

To už ale nastává čas odjezdu a tak nastupujeme na loď. Ta nejstarší a nejošoupanější je naše. Snad se cestou nepotopí. Vyrážíme o dost později, než byl plánovaný čas odjezdu. Čekalo se na skupinu pravděpodobně kanadských turistů, kteří mají namířeno na stejné místo, jako my. No důležité bylo posouvat evidentně kvůli nim čas odjezdu ze 14h na 13h. To jsme se mohli v klidu najíst někde normálně ve městě. No co už. Hlavně, že již plujeme. A plavba některé z nás i trochu uspala.

Přibližně po 2 hodinách naše kocábka kotví na ostrově Koh Rong. Resort je pár metrů za rybářskou vesničkou a loď musí kotvit na molu u ní. Za zmínku tak stojí i sušáky na ryby a krevety cestou přes molo. My se při vystupování omylem přimotáme do kanadské skupiny. Dostáváme tak instrukce, co a jak máme dělat. Že máme každý své bambusové brčko kvůli ekologii apod. Tak nevím, jestli zrovna tohle to tu spasí, ale dáváme majiteli jednoho bludišťáka za snahu. Která ovšem v kontextu s bordelem pár metrů za jeho resortem působí spíše komicky. Ale nejspíš si to organizovaní batůžkáři z klimatizovaných vip autobusů skupinového zájezdu takto žádají. Nám se brčka podaří ztratit hned po prvním banánovém drinku.

Po zvládnutí vstupních procedur se jdeme ubytovat. Příjemné chatičky na kůlech nabízí sice skromné, leč čisté a příjemné ubytování v podstatě přímo na pláži ve stínu kokosových palem. Hamaka na verandě je ideální místo pro chvilkové lenošení. Všude kolem je nádherný bílý písek. Hodíme batohy do chajdy a běžíme do moře. A ještě po dalších 300m stále běžíme. Moře je tu mělčí než na Baltu, teplejší než na Srí Lance, čistší než v Chorvatsku a vzdálenější, než jsme kdy byli. Navíc téměř bez vln. Jedním slovem nádhera. Rybářská vesnička v pozadí i vrak lodi uvízlý na mělčině poetiku místa jen podtrhují. Blbneme ve vodách Thajského zálivu téměř do setmění. Nedá se přestat. Teplota vody tady určitě přesahuje 30 stupňů. 

Během večeře v příjemném baru resortu přemýšlíme, jestli zůstaneme celý zítřejší den na místě, nebo půjdeme prozkoumat zdejší džungli, či ty nejkrásnější pláže v západní části ostrova. Ale jak se říká, ráno moudřejší večera. Tak rozhodnutí necháme až na snídani.