Den 9. - Robinsoni na ostrově

Aaaaaaa, tady se snad nikde nedá vyspat. Když se nám za hlavou nemodlí do repráku mniši, nebo se šílenec se sbíječkou nesnaží překopat půlku města, tak tu místní rybáři nahodí motor u svých bárek a brázdí vodu po okolí. Od 4h ráno. 

Jinak uznávám, že nazývat se Robinsony je nadnesené, protože tady nemusíme rozhodně bojovat o holý život. Potřebujeme snídani, vyprat nějaké věci, ať vydržíme do konce pobytu a pak se půjdeme projít po ostrově.

Tak pěkně popořadě. Palačinky s ovocem k snídani. K jim máme téměř po roce čaj v anglickém stylu s mlékem. Tento elixír zdraví všem doporučuji. Do batohu házíme plavky a boty do terénu a jak jinak, než v žabkách vyrážíme na průzkum ostrova. Chceme navštívit vodopád vzdálený přibližně 5km a pak pokračovat na západní pláže. Pořádně netušíme, co nás čeká, ale věříme, že to zvládneme. Každopádně vychladit nohy před túrou nám připadá jako dobrý nápad.

Ta poslední fotka není chyba nenadaného umělce, ale naopak další ze zázraků přírody, které tu vidíme. Nepozorný turista si toho třeba ani nevšimne, ale nás to množství kuliček z písku doslova fascinuje. Vytváří je tu zdejší sotva centimetr velký krabí sochař rodu scopimera. Tedy spíše celá armáda sochařů a všechny jsou stejně velké. A každý příliv jejich celodenní práci úplně zničí. A opět jim na druhou stranu obnoví jejich zdroj obživy.

Necháváme je jejich osudu a vydáváme se na trek. Když se snažíme dostat prašnou cestou od pobřeží, míjíme zde četně rostoucí ledvinovník západní. Tak konečně vidím ovoce, jehož nažky tak miluji. Bez další úpravy se však kešu ořechy zatím v tomto stavu nedají konzumovat. 

Nejdřív procházíme rybářskou vesničkou, kde je krásně zdobená buddhistickâ pagoda a vedle ní škola. Dokonce snad poprvé vidíme školu, která má oba stupně najednou na jednom místě. Většinou totiž má vesnice vždy jen první stupeň. Druhý pak sdružuje několik vesnic. Kdo chce jít na střední, musí si to opravdu zasloužit a navíc dojíždět ještě dál. A úplným vrcholem je pak univerzita. Na tu se pro nejlepšího studenta v chudých regionech skládá celá komunita. Počítá se s tím, že on jim to pak opět po dostudování vrátí. Například učitel pak učí děti zadarmo v místní škole, nebo právník zastupuje klienty komunity bez nároku na honorář. Jak je to s inženýrem jsme nezjistili, ale patrně se vždy najde způsob, jak to společnosti splatí.

Vědět, že to je na dlouhou dobu poslední kousek civilizace, kterou míjíme, tak si toho možná více vážíme a také si koupíme větší zásobu vody na cestu. Z počátku vede cesta skrz pastviny po rovině a jde se docela dobře. Když mineme poslední stavení farmářů, kteří zde zrovna obdělávají políčko, cesta odbočí do džungle. Čím výš stoupáme, tím více se zužuje a z původní široké dálnice je nyní již jen úzká pěšinka. Také vzduch se změnil. Zatím co dole bylo sucho a teplo, tady zažíváme skutečný tropický prales. 100% vlhkost způsobí, že za chvíli máme pocit, že jsme zrovna vylezli ze sprchy. Když pak k tomu začne drobně pršet, tak je dílo dokonáno. Porota by to asi patřičně nehodnotila, ale jsme oba jak ze soutěže miss mokré tričko. Drobné vrtochy počasí však nezlomí naše odhodlání a dál se rveme s divokou džunglí k vrcholu. Naše smysly jsou napružené. Očima hlídáme každý list a každý kořen na pěšině, posloucháme každý šelest v houští kolem. Místní tlupa makaků nás zatím pozoruje pouze z povzdálí. Nejsilnější je tedy symfonie zdejší ptačí říše. Od malých ptáčků po velké dravce se vše najednou ozývá z korun stromů. Ty jsou v některých místech tak husté, že nevidíme vůbec na oblohu. 

Za pár minut ztrácíme pojem o čase i orientaci. Motáme se džunglí, kde některých větví se chytit opravdu nechcete, vracíme se zpátky, když se nám cesta nezdá a říkáme si, jak by se hodila mačeta. Přesto věříme, že se k cíli, jimž jsou zdejší vodopády, určitě dostaneme. 

A ano dostali jsme se. Pravdou je, že v období sucha tu moc parády k vidění není, přesto jsme nadšení z dosaženého cíle. Jedinou drobnou skvrnkou na celé cestě je fakt, že moje kalhoty během stoupání utrpěly několik tržných ran a nelze je již dále použít. No a co. Hodím na sebe plavky a můžeme se vydat dál na cestu. Od vodopádů míříme na západní pobřeží ostrova. Daří se nám nakonec najít cestu ven z pralesa a dostáváme se na plantáže, kde stojí opuštěný dům. Jestli sem obyvatelé chodí jen v době sklizně, nebo je dům opuštěný natrvalo, to nevíme. V okolí toho roste spousta. Kokosové palmy, banánovníky, kešu, stromy chlebovniku a dokonce nalézáme i ananas. Vlastně se dá říct, že by tu člověk asi nějaký ten čas bez problémů přežil. My po pár kilometrech džunglí a plantážemi přicházíme na prašnou silnici. Naše radost však netrvá dlouho a silnice se opět mění jen v úzkou pěšinu. Místním to však nevadí. Auta na ostrově podle všeho nejsou a na motorce se vymotají asi kdekoliv. 

Nám v horkém a dusném dní pomalu dochází voda. Naštěstí se před námi jak na zavolání objeví cedule, která nás povzbudí k dalšímu pokračování v cestě. A tak šlapeme dál a přicházíme konečně přibližně po 11ti kilometrech na pláž na opačné straně ostrova. Tedy pláž nás úplně teď netrápí, spíše se snažíme najít nějakou občerstvovnu pro žíznivé poutníky a Lonely beach zní jako to správné místo. Místní majitel, po matce francouz a po otci němec nám s úsměvem dává studené pivo a banánový shake. A jelikož nám i dost po cestě vytrávilo, tak objednáváme jak jinak než nudle a rýži. Podle vrchního nudložrouta jedny z nejlepších co jsme tu kde měli. Napojení a nasycení konečně jdeme dovádět do vln. Thajský záliv tu nabízí pláže snad ještě bělejší než kdekoliv jinde, pouze malé vlny a příjemnou teplotu vody. Ani se nám nechce zpátky do našeho ubytování. Ale pokud netoužíme se tu toulat po setmění, nezbývá nám nic jiného, než vyrazit.

Krajina na zpáteční cestě byla hodně podobná. Kokosové plantáže a přímo v nich školka s malými palmami různých velikostí. Možná je v tomto stavu následně posílají do Evropy, kde si pak můžeme doma v květináči užít trochu té exotiky. Asi nejkomplikovanější situace nastala, když nám cestu zatarasilo stádo buvolů. Já nevím jak vám, ale doma projít stádem krav dělá klukovi z města jako jsem já i teď celkem problém. A tady na nás kouká asi 30 párů očí ještě větších zvířat. Obejít je nelze. Zkoušíme tedy taktiku pomalého přiblížení. Zatím funguje dobře. Co my krok dopředu, to stádo o krok do strany. Pak se ale stádo rozdělí a jedno mládě s matkou zůstane z druhé strany cesty oddělené od skupiny. Bude je taťka bránit? Nebo matka zaútočí z obavy o svého potomka? Nám nezbývá než zkusit proniknout nepřátelským územím obklíčeni z obou stran necelých 10 metrů od této divoké zvěře. Podařilo se. Stádo se v klidu vrací zpátky na cestu a my hledáme, kde si vyměnit kaťata. Další pokračování v cestě žádný větší problém či komplikace nepřineslo a tak se můžeme opět u našeho oblíbeného vraku ponořit před západem slunce do teplých vln zdejšího zálivu. 

Užíváme si poslední večer na ostrově, kde povečeříme  polévku Yum Yam a špagety s názvem carbonara. Sice to k ním mělo docela daleko, ale pan Sežerukaždounudli si nestěžuje, tak je to v pořádku. Stále nemáme zpátky věci z prádelny, ale doufáme, že se ráno objeví. Loď vyplouvá v 8:15.